Jitřní hvězdy

Zvrat

Ostrý vrch

Konečně jsme dojeli. Hned jsem se vytratila dolů do sklepa za Aronem. Vyčerpaně jsem se sesunula vedle něj.

„Doufám, že už máš všechno, co potřebuješ." začala jsem si sundávat kamerku, ale Aron mě zastavil.

„Ano, ale ještě si to musíš nechat. Takhle budeme neustále v kontaktu, je to tak lepší."

Povzdychla jsem si nad tím. „Myslíš, že něco tuší?"

„Myslím, že se mu to zdá trochu podivné, jak se okolo něj teď točíš, ale nemyslím si, že by měl podezření z toho, že nejsi pod vlivem..."

„A co když to zjistí? Co potom?"

„Tím se teď nezatěžuj. Hlavně se musíš chovat nenápadně, jako před tím. Materiály už jsem odeslal, teď jenom budeme vyčkávat až se někdo ozve..."

Chvilku bylo ticho. Aron si něco ťukal do mobilu a já zírala do zdi a představovala si všemožné scénáře, které mohou nastat.

„Víš..." začala jsem nejistě. „Já už ani nevím, jak bych žila někde jinde...Nepamatuji si nic z předchozího života. Přijde mi, že jsem se narodila a vyrostla už tady."

Věnoval mi soucitný pohled. „Vymývá vám mozky...Je účelem, abyste si nepamatovali nic kromě něj a jeho názorů, zákonů a pravidel...Nemusíš se bát. Rychle si zvykneš a určitě zapadneš."

„Ale co moje rodina?" vypadlo ze mě najednou. Celou dobu co tu jsem, jsem ani nepomyslela na to, že musím mít nějakou matku a otce. „Jak zjistím jestli nějakou mám? A proč mě nechali jít sem a nešli se mnou?"

Aron se nervózně ošil. „Nevím jestli jsi připravená slyšet tuhle pravdu..."

„Řekni mi to, prosím...Tahle amnesie mě začíná dost děsit. Vlastně ani nevím kdo jsem a kým jsem byla dřív."

„Jak bych ti to řekl...Cato sbírá své lidi v různých sanatoriích, ústavech, na ulicích, protože potřebuje slabomyslné jedince, na které začne jed působit ve velkém a rychleji. Jedince, kteří se nechají přesvědčit ke všemu a kteří už většinou nemají rodinu, nebo někoho, kdo by se staral o to, kam zmizí..."

„Takže chceš říct, že polovina z nás jsou blázni? To i já?" vytřeštila jsem oči.

„Ne tak doslova. Potřebuje slabomyslné lidi, ale ne úplně vyšinutý blázny. Jsou tu třeba i lidi bez domova, drogově závislí nebo vyhořelí podnikatelé. Ne ten typ bláznů v kazajkách, který sis asi představila." ušklíbl se.

„To je hrozné." promnula jsem si čelo. „Takže žádnou rodinu pravděpodobně nemám..."

„Pravděpodobně....Nebo máš, ale nezajímá se..."

„Dobré vědět..."

„Ale notak. Ty je nepotřebuješ." povzbudivě se usmál. „Dokázala sis projít tímhle vším. Až bude po všem, založíš si vlastní rodinu."

Připadalo mi to jako nějaký sen, ze kterého se brzy probudím a budu zase ve své posteli u své rodiny a vše bude zase v pořádku...Povídali jsme si ještě dlouhé hodiny a rozebírali co se mi mohlo stát a kdo jsem asi byla...Dost jsme se u toho pobavili...

Vlhká zima jakoby se mi plazila po celém těle, až mě to probudilo. Musela jsem usnout...Hlavu jsem měla položenou na Aronově rameni.

„Kolik je hodin?" vystřelila jsem na nohy.

„Už skoro deset večer." řekl unaveným hlasem.

„Cože?! Proč jsi mě nevzbudil?"

„Protože jsem taky usnul?" zavrčel podrážděně.