Jitřní hvězdy

Záznamy

Oybin

Po pár hodinách jízdy jsme dorazili do Oybinu. Byla to větší vesnička u jezera. Cesty byly prašné, tráva tu skoro žádná nerostla, jen kolem břehu jezera rostlo seschlé kapradí. Domy byly stejné jako všechny ostatní tady, polorozbořené a špinavé. Na konci hlavní cesty se nacházel dřevěný kostel. Ve chvíli, kdy jsme vjeli do vesnice, začal zvonit masivní zlatý zvon na vrcholku věžičky kostela. Všichni lidé začali vykukovat z oken a shromažďovat se u kostela. Děsila jsem se toho, co přijde. Vešli jsme dovnitř, v lavicích se usazovali lidé a Cato zaujal pozici před oltářem.

„Drazí bratři a sestry." Rozhodil rukama. „Sešli jsme se zde, abychom zasvětili nového člena naší společnosti. Zdárně prošel prvním testem a nyní zjistíme, zda ho přijme i patron toho městečka, Uriel. " osazenstvo vesele tleskalo. Muži přitáhli hroudu čehosi, z čeho se kouřilo. V horoucí hmotě byl zasazen meč. Muži rozdmýchávali velkými měchy spodek hroudy.

„Pojď, chlapče. Dokaž, žes hodný Urielovi přízně a pozvedni nad hlavu meč."

Mladík, jen co se dotkl rukojeti meče, ruku stáhl. Kov byl tak rozžhavený, že mu popálil prsty.

„No tak, do toho." pobízel ho Cato. „Čím déle budeš otálet, tím žhavější to bude."

Chlapec rychle chytil za rukojeť a tahal. Tvář měl zkřivenou bolestí a křik nedokázal udržet v sobě. Po chvilce byla ve vzduchu cítit spálená kůže. Zvedl se mi z toho žaludek. Meč se hýbal, ale horká hmota byla jako žvýkačka, nechtěla ho pustit. Netrvalo dlouho a odskočil, se slzami v očích a spálenýma rukama. Celý se třásl a spálené ruce držel před sebou. Cato dal povel mužům a ti přestali rozdmýchávat.

„Vím jak těžké to je." řekl soucitně. „ Ale věřte! Bohové jsou vám vždy nakloněni! Jsou tu s vámi a pomáhají vám, jen musíte věřit!" pokřikoval a povzbuzoval nadšený lid. „ Musíme platit za své hříchy. Tohle je jen malá daň! To co lidstvo způsobuje po generace naší planetě, to, že lidstvo zradilo své bohy, to je přece neodpustitelné! A přece...Samael je tak milosrdný, že je ochoten nám tyto věci odpustit." užaslý dav hlasitě vydechl.

Každý muž...Každá žena viseli na každém slovu, které Cato vypustil z úst. Byla jsem stejná ještě před několika týdny. Sledovala jsem chlapce, který sbíral novou energii.

„Zdá se vám to tedy jako velká daň za jeho obrovskou dobrosrdečnost?" dav nesouhlasně kýval hlavou. „Tak tedy, pojďme ukázat, jak moc jsme vděčni!" za bouřlivého potlesku se otočil na chlapce a pokynul mu k pokračování.

Florimonovi se do toho moc nechtělo, ale nakonec se přemohl, vší silou zabral za rukojeť a s křikem jí vytáhl z už chladnoucí hmoty nad hlavu. Všichni propukli v obdivný potlesk. V jejich očích to byl zázrak, v mých jen podvod a utrpení. Ihned se kolem Florimona seběhly ženy a začaly mu ošetřovat ruce.

Po obřadu následovala hostina. Měla jsem tu čest sedět vedle Cata. To byl ovšem problém, nechtěla jsem nic pít ani jíst a tak jsem se celou dobu jen rýpala v kukuřičné kaši a předstírala, že jím. Všichni vášnivě diskutovali o nějakých znameních, ale já je nevnímala. Zírala jsem do své kaše, která vypadala, že už jí někdo jedl a i tak zapáchala. Přemýšlela jsem o tom, co se stane až tohle všechno praskne. Co bude s lidmi, co tu jsou? Co bude se mnou? Jak se mohu zařadit zpět do jiné společnosti, když jsem léta zavřená jen tady? A kdo jsem byla před tím? Nemám ani jednu vzpomínku. Zvláštní...

„Nechutná?" vytrhl mě z přemýšlení Cato.

„Ale ano. Je to výborné." pokusila jsem se o úsměv.