Jitřní hvězdy

Příležitosti

Na druhý den jsem se cítila zase o něco lépe. Ale stále jsem měla pocit, jako by mi něco chybělo. Měla jsem chuť, ale nevěděla jsem na co. Měla jsem hlad, ale cítila se plná. Měla jsem sucho v ústech, ale vody jsem se napít nedokázala. Nenápadně jsem se vypařila v brzkých ranních hodinách, pro vodu, která byla určena Catovi. Vzala jsem celý zlatý džbán a kousek chleba z tácu připraveného na snídani. Plížila jsem se chodbou a zamířila rovnou ke sklepům. Chvilku trvalo, než si mé oči přivykly na tmu. Až v dalekém rohu za policemi jsem zahlédla na zemi ležet mužské tělo.

„Arone? " přidřepla jsem si k němu.

Měl dost tvrdý spánek. Na malou chvilku jsem se zadívala na jeho obličej. Přišel mi povědomý, jako bych ho už někdy viděla. Vypadal tak klidně a spokojeně. Nad levým obočím měl malou, skoro nepatrnou jizvu. Málem jsem dostala infarkt, když se s trhnutím probudil.

„Ty mě sleduješ, když spím?" ušklíbl se.

„N-ne, já jen...Zjišťovala, jestli ještě žiješ."

„No, tak ještě jo." posadil se.

„Už je ti lépe?" Postavila jsem před něj chléb a vodu. „Je to Catova snídaně, takže se nemusíš bát."

„Mnohem." přikývl a zakousl se do chleba. „Nebude mu chybět?" usmál se posměšně.

„Přinesou mu jiný." pokrčila jsem rameny.

„Jaká byla detoxikace?"

„Příšerná." promnula jsem si čelo. „Nikdy bych netušila, co dokáže jedna malá květinka..."

„Malá květinka to sice je, ale bylas na tom závislá moc dlouho."

„Co budeme dělat teď?" zeptala jsem se zvědavě.

„Nejlepší by bylo odstřihnout celou tuhle společnost od té drogy, ale to se nám nepodaří...Musíme to tu zdokumentovat, já to pak předám svému šéfovy a ten FBI. Náboženské skupiny sice nelegální nejsou, ale užívání jakýkoliv drog už je. Natož užívání drog k ovlivňování ostatních." sundal si botu a silou oddělil horní díl od podrážky. Vyndal cosi tenkého a malého a další menší zařízení.

„Co to je?"

„Telefon?" díval se na mě nevěřícně. „Nevíš, jak vypadá telefon na druhé straně?" zavrtěl hlavou. „Potřebuju, aby sis tohle připíchla někam, kde to nebude vidět." podal mi malou černou kulatou věc. „Je to kamerka. Musíš zdokumentovat všechno." vytáhl ještě menší věcičku připomínající kroužek až na to, že byla zploštěná. „Tohle, je mikrofon. Dává se do pusy. A tohle." vyndal poslední maličkou věc. „Je vysílačka. Dáš si jí do ucha a tak mě budeš slyšet."

Koukala jsem na to jako na zjevení. Nikdy jsem takové věci neviděla. „Co když na to přijdou?" srdce mi bušilo o něco rychleji.

„Nepřijdou, když se nenecháš nachytat. Otevři pusu."

Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem otevřela. Vzal tu malou věcičku a nasadil mi ji na jednu ze stoliček. Poté vzal vysílačku a připevnil mi ji do dolíčku za ušním lalůčkem.

„Bude lepší, když si rozpustíš vlasy, aby to náhodou někdo nezahlédnul." To už mi zapínal kamerku do malé kapsičky na hrudi. "A sem si taky něco dej. Třeba kytku, ale zase ne tak, aby byl obraz úplně zakrytý."

„A co budeš dělat ty?" ušklíbla jsem se.

„Budu tě sledovat a navigovat." ukázal na mobil. „Musíš si jít promluvit s Catem. Je jedno o čem. Musím mít dokumentovaný všechno. Jak se chová, jak mluví..."