Jitřní hvězdy

Realita

Probudila jsem se s hroznou bolestí hlavy. Bylo to, jako by mi někdo odkrajoval mozek za živa. Byly to už tři dny, co jsem se odstavila od kontaminované vody a jídla. Zřejmě už se začínaly projevovat abstinenční příznaky. Potichu jsem vstala a zavřela se v koupelně. Svezla jsem se po dveřích na zem. Uběhlo pár minut, ale mě to připadalo jako věčnost. Kůže mě začala pálit a tělo jsem měla v jednom ohni. Přinutila jsem se vstát na vratké nohy a pustit si do vany ledovou vodu. Vlezla jsem si tam a s nepatrnou úlevou jen ležela s hlavou pod kohoutkem. V hlavě mi tepalo a vnitřnosti se začaly kroutit. Zvedl se mi žaludek. Prudce jsem se zvedla a nahnula přes okraj vany. Žaludek se svíjel v křečích, ale nic nešlo ven. Na prázdno jsem se dávila a jen doufala, že už to brzy bude za mnou. Když se žaludek trochu uklidnil, ponořila jsem se zpět do vany. Teď mi došlo, že jsem měla po celou dobu zavřené oči. Ztěžka jsem je rozlepila. Celá koupelna se vlnila, rozmazávala a točila tak, že jsem je hned musela znovu zavřít. Tento stav trval něco přes hodinu, než jsem měla alespoň trochu energie vstát z vany. Zabalila jsem se do ručníku a podívala se do zrcadla. Kůži jsem měla popelavě šedou, černé kruhy pod očima a zorničky tak malé, až to bylo nepřirozené. Přes bílou kůži prosvítaly skoro černé žíly. Zvedl se mi znovu žaludek. Nahnula jsem se nad umyvadlo, ale zase nic. V tom do místnosti vešel můj muž. Srdce se mi zastavilo. Sledovala jsem ho v odrazu zrcadla. Teď to zjistí...Čekala jsem, že začne vyšilovat, ale on se jenom usmál.

„Tušil jsem, že to musí být každou chvilkou." vypadal spokojeně.

„Co?" zeptala jsem se nechápavě chraplavým hlasem.

„Že čekáš moje dítě."

V tom mi spadla snad celá skála ze srdce. Chytla jsem se příležitosti. Byla to skvělá výmluva. „Asi už to tak bude..."

„Skvělé. Prostě skvělé." spokojeně se usmíval tím svým nechutným úsměvem a odešel.

Oddychla jsem si a omyla jsem si obličej chladnou vodou. Odploužila jsem se zpátky do ložnice, kde jsem se uložila ke spánku. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem usnula jen co jsem zavřela oči.

Když jsem je zase otevřela, seděla naproti mně jedna ze služebných.

„Promiň, vzbudila jsem tě?" usmívala se od ucha k uchu.

„Ne, ne...Kolik je hodin? Přijdu pozdě..." snažila jsem se zvednout do sedu, ale žena mě zatlačila zpět do postele.

„Musíš odpočívat. Tvůj muž říkal, že jsi těhotná. Cato mě poslal za tebou, aby zjistil, jak jsi na tom. Prý teď máš ležet, tvoji službu zastanu já. Bylo to od něj velkorysé."

„Dobře no...Je mi opravdu zle." s úlevou jsem položila hlavu na polštář.

„To je v tomhle stavu normální. Když jsem čekala své první dítě já, neudržela jsem v sobě ani kousek jídla kromě vody a čajů." zasmála se. „To tě za měsíc přejde. Přinesla jsem ti džbán vody, bylinkový čaj a pár sucharů. Hlavně hodně pij." řekla a vyšla z pokoje.

Tahle výmluva mi vážně přišla vhod, jinak nevím, jak bych to zamaskovala. Prospala jsem ještě celý den, ale v noci jsem se svíjela v křečích. Měla jsem horečku a mé tělo bylo tak vyčerpané, že jsem to už chtěla vzdát. Napít se té otrávené vody...Je to tak prosté...Ulevilo by se mi...Přišlo mi, že už z toho šílím. Najednou se mi zamotala hlava tak silně, až jsem omdlela.

Probudila jsem se druhého dne v posteli. Manžel už byl pryč. Hlavu jsem stále měla jako střep, ale jinak mě už nic nebolelo. Žaludek protestoval a dožadoval se jídla. Opatrně jsem se postavila na nohy a odšourala se k oknu, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Ostré sluneční paprsky mi zasvítily do očí tak, až jsem je musela na chvilku zavřít. Když jsem je znovu otevřela, nemohla jsem tomu uvěřit...Jako bych ještě spala...Z pokoje jsme měli výhled na pár domů, rozlehlé louky za nimi a les. Domy byly špinavé, květiny v květináčích na nich působily jako pěst na oko. Cesty byly zabahněné, lidé byli oblečení v nevýrazných, ušmudlaných a potrhaných šatech. Dříve krásné louky za domy, na kterých se pásli koně, byly teď vyprahlé. Z kraťoučké suché žluté trávy trčely jen ty jedovaté květiny... Jako by mi najednou spadly růžové brýle. Musela jsem si několikrát promnout oči, abych se ujistila, zda nesním...Měl pravdu...Zvedl se mi z toho znovu žaludek. Nasoukala jsem se do svých šatů. Ještě včera byly čisté a krásně žluté, dnes byly okrově hnědé, špinavé a ošoupané. V hlavě mě bodalo při každém pohybu. Vyšla jsem z pokoje. Chodba však byla stejná jako před tím. I další pokoje, které jsem si prošla. Avšak lidi, které jsem po cestě potkala, byli všichni ve stejně ošklivých šatech jako já. Byli špinaví, rozcuchaní a vychrtlí. Sešla jsem do přízemí a chtěla se vydat ven, když mě kdosi zastavil.

„Slyšel jsem tu velkou novinu." řekl s úsměvem Cato. „Ale opravdu nevypadáš dobře, měla by sis jít odpočinout."

„Jestli dovolíte, pane. Potřebovala bych se trochu projít na čerstvém vzduchu. To mi udělá dobře." pokusila jsem se o úsměv.

I Cato vypadal tak, jako před tím. Měl pěkné čisté šaty a byl upravený. „Samozřejmě, ale dávej na sebe pozor, sestro. Nechtěli bychom, aby se vám oběma něco stalo."

„Nemějte strach."

Jen přikývl a vyšel ven z haly. Oddechla jsem si a ještě chvilku čekala, než jsem vyšla za ním ven. Přidala jsem do kroku, jak jen jsem mohla. Všude kolem chodili špinaví lidé v ještě špinavějším oblečení, u boudy štěkal vyhublý vypelichaný pes, ve stájích ržáli zaprášení koně. Přišlo mi jako bych prožívala zlý sen. Konečně jsem se dostala z vesnice na louku, která už taky nevypadala tak krásně jako předtím. Nohy se mi pletly, suchý vzduch se mi zařezával do plic...Do razila jsem k jeskyni. Bylo to jako věčnost, než jsem jí prošla až nakonec. Muž tam stále byl. Ležel na zemi a nehýbal se.

„Halo! Arone?" zatřásla jsem s ním.

Ztěžka otevřel oči. „To jsi zase ty." vypravil ze sebe.

„Co je ti?"

„Říkal jsem ti, že mě tu nechali vyhladovět." řekl s úšklebkem.

„Co mám dělat? Jak tě z toho dostanu?"

„Najdi klíč nebo nějakou vlásenku..." bylo cítit, že ho každé slovo vyčerpává.

„Jednu mám." vytáhla jsem si zezadu polorozpadlého drdolu vlásenku. „Co s tím?"

„Strč to do zámku a pak musíš opatrně nadzvedávat tak, aby si slyšela cvaknutí."

Zkoušela jsem to dobrou půl hodinu, než se mi povedlo přijít na ten systém. Mé tělo opět začala chvátit horečka. Pot mi stékal po čele, když najednou zámek povolil. Hned jsem mu sundala okovy z rukou a snažila se ho podepřít, abychom se zvedli. Byl moc těžký a já slabá. Musela jsem se opřít zády o stěnu a zapřít se. Když jsme konečně stáli oba na nohou, muselo přijít to nejhorší. Kam ho jako odvedu? Nemůžu ho vzít do města...

„Musíš mi pomoct trochu." chvěla jsem se při každém kroku.

„Snažím se." statečně pochodoval.

„Vidím, že nevypadáš nejlíp." ušklíbl se. „Takže už to víš..."

„Nápodobně...Nemůžu tomu uvěřit...Celou dobu to vypadalo takhle?"

„Samozřejmě..."

Belhali jsme se přes louku. Napadlo mě ho schovat ve sklepech.

Proplížili jsme se k zadnímu vchodu do Catova domu. Všechno šlo celkem hladce až na cestu po schodech do sklepů. Posadila jsem ho do nejvzdálenějšího kouta a přinesla mu pár jablek a zavařenin z polic.

„Tohle ti musí stačit...Víc ti nemůžu teď sehnat." dělalo se mi mdlo.

„Děkuju ti." dychtivě se pustil do jablka.

„Co bude teď?" zeptala jsem se nervózně. Potřebovala jsem si odpočinout.

„Teď musíme počkat, až budeš mít za sebou tenhle stav a budeš schopná normálně fungovat. Pak se domluvíme na plánu."

„Dobře...Musím jít, budou mě hledat." otočila jsem se k odchodu. „Nenech se zase chytit." utrousila jsem poznámku a vyšla zpět do svých pokojů.