Posedlá Sny

01 Zkáza

„Sen je jen podivná vzpomínka něčeho, na co mám zapomenout a drtit si hlavu, čím zvláštním sen byl."

Zpustošený kraj zničila katastrofa. Zámek na obří skále bývalého překrásného města chátral a skálu ta památka hyzdila. Už nejméně polovina zámku stejnak spadla pod skaliska do řeky. Chatrné pozůstatky stojící ještě z poloviny olizovalo zapadající slunce. Celé okolí čpělo popelem a prachem, jako by tu všechno shořelo. Lidé se neobjevili, nikdo tady nežil ani nedýchal.

Důsledek této zkázy zapříčinilo slunce, které se pomalu skrývalo za kopcem naproti zbytku chátrajícího zámku. Mezi nimi ležela mrtvá řeka, dříve plná hbitých ryb parem, ale nyní se v ní vše škvařilo. Zbýval silný betonový most, který spojoval oba břehy rozdělené touto hnilobnou vodou. Na mostě ležela jediná osoba, které všechno nechápavě koutkem oka pozorovala.

Prudce vyskočila na nohy. Co se stalo s jejím rodným městem? Šokovaně se slzami v očích se rozeběhla pryč z mostu. Musela si překrýt ústa rukávem od mikiny, jinak by ji všudy přítomný popel udusil. Pomaleji prošla kolem všech zničených aut a autobusů, ale nikdo je neobsluhoval. Vše kolem ní pomalu vychladalo, kov stále jako jediný pálil.

Nic nezůstalo bez známek kazu. Krajina kolem lehla popelem, budovy se postupem času samy řítily tíhou k zemi. Nic nevypadalo bezpečně. Vymlácené sklo, trosky a destruktivní otřesy.

Znala toto rodné město velice dobře, jen netušila, proč katastrofu přežila a možná jako jediná. Popel se na ní neustále lepil. Na vše dopadala černá přikrývka.

Procházela mezi auty uprostřed silnice a pohlédla na nebe. Žádné letadlo ani žádní ptáci kolem neproletěli. Zamrzelo ji všechno, na co pohlédla. Neuvěřitelná nejistota ji sžírala uvnitř a chtěla zpátky vzkvétající život.

Najednou ucítila mrazivý dotek na šíji a potom úder, který ji srazil na kolena. Nebyla tu sama...

„...vstávej, jsme na místě!" probouzel mladou ženu trochu až moc hrubě. Usnula na místě spolujezdce v autě.

„Doma?" zeptala se rozmrzele.

„Stojím před tvým bytem, prober se, Ledovko." Opět ta přezdívka, kterou si Nina od kolegy Kristiana vysloužila.

Jakmile po spěšném rozloučení za ní zaklaply vchodové dveře, svezla se i s kufrem podél stěny a úzkostlivě si přehrála vzpomínku na noční můru. Opětovnou.

‚Jen tam mne pronásleduje a má nade mnou silnou moc, proto nemůžu volat ani o pomoc. Nedokáže si pomoci od té obrovské moci a jen dál mě podrobuje velké zlosti. Ve snu je neporazitelný, zda-li reálně bezmocný? Neustále mě ve spánku podrobuje děsivé můře, abych poznala, jak na mě může. Změnil mi celý svět.'