Posedlá Sny

12 Každý příběh dosáhne konce

Lékařka záhy také vstanula nad bdělým stavem pacientky a její pochmurný výraz ve tváři přešel ihned do širokého úsměvu. Slečna v pořádku nabyla vědomí a povšimla si i spícího Kristiána, ale nechala ho dále odpočívat.

Nina porozuměla všemu, co zjednodušeně říkala a pečlivě jí odpovídala. Po té lékařka zkontrolovala její dokumentaci, sundala jí kyslíkové brýle z tváře a potichu odešla informovat zbytek zdravotnického týmu o stavu jejich pacientky.

Nyní zůstalo na Nině, aby rozhodla, co provede s jejím spícím přítelem. Postavil ji do příšerné situace, opravdu si nevěděla rady, znala ho již půl roku a před chvilkou zjistila, že je jí snad posedlý?

Měla ho opravdu odmítnout a nenávidět ho ještě více za to, co jí prováděl? Kdo by jí asi uvěřil, že má Kristián nadpřirozené schopnosti, považovali by ji za blázna a nechtěla od něj další možná mnohem tvrdší pomstu.

Zbývala poslední šance - najít si k němu cestu, když se do ní tak prazvláštně zamiloval. Kristián byl pro ni jednou velkou záhadou a úplně opačným typem obyčejného člověka, proto si nedokázala představit, že někomu jako je on se mohla zalíbit. Nedokázala si ostře vyjasnit, proč si od první chvíle, kdy ho poznala, spolu tolik nesedli.

Druhou rukou mu opatrně odhrnula vlasy z obličeje. Tvářil se spokojeně a mírumilovně. Ještě před chvilkou jí naháněl hrůzu, když jí držel u sebe tak nebezpečně blízko a ona zjistila, co je zač, ale nyní spal naprosto zranitelný.

Slepě se řídila svým srdcem. Dotkla se dlaní jeho tváře a pohladila ji, až s sebou cukl, potom rozevřel oči. Rozespale pozvednul hlavu a chtěl něco s milým úsměvem na rtech říci, avšak Nina mu nečekaně vlepila slabou facku.

„Dobře, tohle jsem si možná zasloužil," přiznal poraženě.

„Dala bych ti ještě druhou, ale nemám tu sílu někomu ubližovat!" Stáhla ruku zpátky k tělu. Vystresoval jsi mě a mohl zabít!"

„Myslíš si, že mne v poslední době bavilo tě takhle trápit? Trhalo mě to na kusy, že jsem ti ublížil. Bij si mě, jak chceš, zasloužím si to!"

Nině vyrazil slova z úst a posmutněle se ztrácela v jeho tmavých očích. Znenadání přerušil jejich oční kontakt. "Potřebuji něco zařídit. Počkej chvilku, než se vrátím!"

„Kam bych asi šla?" zavolala za ním ironicky nad svým zdravotním stavem, ale zmizel za rohem.

Vůbec netušila, co to zase vymýšlí. Z jeho chvilky se stávala čtvrt hodina a jí nezbývalo nic jiného, než hledět do stropu a poslouchat otravné pípání přístrojů. Dveře se náhle otevřely a vešla ta samá lékařka se sestřičkou, aby jí provedly testy a překontrolovaly životní funkce.

Vysílená se s dopomocí posadila na okraj lůžka, ale nedokázala udržet tuto polohu dlouho ani kapačka s výživou nestačila jejímu tělu a sestra ji musela přidržet. Opět jim stručně odpovídala na otázky a nechala se od lékařky poučit, ačkoliv jí třeštilo v hlavě a pociťovala záškuby švů vzadu na temeni hlavy. Nakonec ji překvapil verdikt lékařky. Doporučila Nině, že k dnešnímu večeru může nemocnici opustit s doprovodem, který se o ní dále postará a čekají jí pouze kontroly v dalších dnech.

Jakmile se lékařka se sestrou odcházeli, mezi dveřmi se objevil Kristián.

„Kdepak jsi byl? To nebylo chviličku."

„Potřeboval jsem zjistit něco od zdravotníků a oni mi řekli, že si tě odtud můžu k večeru odvézt. Trochu se to protáhlo. Také jsem musel obvolat několik lidí, protože nemůžu s tebou letět v tomto stavu domů. Letenky na cestu zpátky jsem zrušil a zajistili nám delší pobyt ve Woodu." Přisedl si vedle Niny na židli.

„V tom případě by náš šéf měl také vědět, že nedorazíme."

„Tomu zavolám zítra, nestrachuj se. Už jsi podepsala propouštěcí papíry?"

„Před chvilkou," špitla. „A kdo nám proplatí, ten pobyt a další letenky?"

„Já," opatrně jí sevřel ruku v dlaních. „Pro tebe peníze mile rád utratím, asi to neodčiní, co všechno jsem ti udělal, ale budu ti klidně i sloužit. Zajistím ti všechno, co bude potřeba, abych tě vrátil do běžného života a chci se o tebe postarat."

Vypadal vážně a také vše myslel vážně, tahle Kristiánova stránka se jí zalíbila, i když to možná přeháněl. Pokusila se jeho ruku stisknout, ale byl to jen slabý záchvěv, přesto nešťastnému Kristiánovi bohatě stačil. Dala mu najevo, že mu přeci jen věřila. Jeho rozpačitý úsměv byl k nezaplacení. „Možná by jsi se měla pokusit trochu prospat a odpočinout si."

„Pořád se bojím usnout..."

„Ne, už se nemusíš bát, slíbil jsem ti to."

„Stejně teď nechci, naspala jsem se už dost. Možná bychom si spolu měli popovídat."

„A o čem?" zeptal se nejistě.

„Hlavně chci slyšet celou pravdu. Můžeš začít tím, kde jsi vzal svůj dar."

Na chvilku se zamyslel, než odpověděl. „Tuhle schopnost nebo dar mám částečně po svém dědečkovi. V průběhu mého života mě naučil všechno ovládat a udržet na uzdě, podobně jako můj spánek. Když zemřel při výkonu své práce, přejal jsem i jeho schopnosti."

„A jak jste tenhle dar získali? Není snad mimozemský?" nadhodila trochu pobaveně i šokovaně. Pořádně si nebyla ničím jistá.

„Popravdě jsme to s dědou nikdy nezjistili. Víme jen, že všechno je závislé na našich emocích a té dané osoby. A ty jsi mi od začátku dala těch emocí více než dost! Věř mi, že to šlo opravdu lehce."

Zarazila se. „Takže jsi tohle neprováděl jenom mně?"

„Jako malý jsem své schopnosti plně nepoužíval. Jen někdy, když jsem byl naštvaný na své učitele, spolužáky nebo na svého šéfa, prostě na kohokoliv, tak jsem si nepozorovaně vybil svou zlost v jejich vlastních snech a sebral jim trochu energie. Ale tenhle půl rok jsem se zaměřil jen na tebe."

„No to ti děkuju... Vybíjel jsi si na mě svou zlost nebo mě chtěl jenom vystrašit?" Povytáhla si peřinu blíže k tělu.

„Upřímně jsem tě chtěl i poznat. Kdo skutečně jsi a díky snům jsi mi to umožnila. Také mi pomohly naše společné výlety za prací, které mě před tebou dokázaly krýt, naštěstí sis to neuvědomovala a potom vzniklo z mé nenávisti něco víc." Spatřila lesk v jeho očích, velice jemně ji pohladil po předloktí a opět se přesunul k její ruce.

„Šmarja, vůbec mi to neulehčuješ," povzdechla si.

Zčervenaly mu tváře. „Dokázali bychom mezi sebou vymazat všechno zlé a poskytla by jsi mi druhou šanci, abych vše napravil a ukázal ti, jak moc tě dokážu milovat?"

Fascinovalo ji, jakým stydlivým tónem dořekl i to poslední slůvko, ale byla rozhodnutá mu vyhovět a pustit si ho k tělu. „Samozřejmě."

Ve tváři se mu rozjasnil úsměv. „Budu se tě snažit nezklamat, moje Nino!" Nahnul se k ní a pomalinku se přibližoval k její tváři. Trochu se obával, aby neodmítla, ale naštěstí pro něj nehybně čekala, než se něžně políbili na rty.

Zadívala se mu do očí. „S tebou po boku se nebudu bát usnout." Posunula se na svém lůžku k okraji, aby si lehl vedle ní. Lůžko určitě není určené pro dvě osoby, ale pro teď jim postačilo. Lehnul si vedle Niny, opatrně si ji přemístil do náruče a vtiskl další polibek do vlasů. „Zůstaneš se mnou?"

„Nikdy tě nepustím!" Na důkaz si ji k sobě přivinul ještě blíže. „A neboj, bude se ti zdát něco krásného."

„Doufám, že něco romantického a budu vypadat lépe."

Ušklíbl se. „Jsi nádherná v jakékoliv situaci. Naše sny již budou pouze naším společným světem prožité a procítěné podle našich představ, aniž by je někdo ovládal, slibuji!"

Konec