Posedlá Sny

06 Jiný svět

Putovali skrz rychlostní silnici už dlouhé hodiny. Zanedlouho se oddala spánku nechápajíc, odkud bral po celou dobu energii, aby tak ostře a bez únavy řídil auto.

Zanedlouho Kristián zastavil u pumpy a spatřil Ninu, která vedle něj spokojeně usnula na sedadle. Lehce přejel prsty po jejím rameni, ale neprobudila se.

Nechal proto běžet motor, aby nemrznula a vystoupil z auta doplnit benzín i nakoupit něco k jídlu na benzínku. V té chvíli s sebou Nina malinko zaškubala, dokud ji to neuneslo do zajetí dalšího snu.

Procházela obřím sálem přizpůsobeným barvám zapadajícího slunce. Nepřipadal jí pozemsky podobně jako její prazvláštní šaty, které spirálovitě obepínaly její končetiny a nejjemnější vínová látka ji zahalila celé tělo krom hlavy a krku.

Kousek od ní pronikal skrz pootevřené dveře měsíční svit. Odhodlaně jimi proklouzla na rozlehlý zahradní balkón, kde na ni vyčkával muž v kápi barvy noční oblohy. Zezadu se ho lehce dotkla rukou na rameni. „Proč jsi mě sem vůbec zavedl? Co je to za místo?" ptala se znepokojeně.

Po delší době promluvil, ale neotočil se k ní. „Je to jen moje malá ztracená planetka."

„Jiný svět? Jen na Zemi může člověk žít..." Stáhla ruku z jeho ramene k tělu.

„Vytvořil jsem tohle místo jen kvůli nám oběma."

„Zatraceně, unesl si mě! Opět mě držíš," poslední slova dořekla téměř šeptem. ‚Znáš mě, ale já neznám tebe, i když mi tvrdíš opak.'

S brekem a s obrovským strachem prchala, aby jí neublížil. Uvnitř mysli jí její vlastní myšlenky přesvědčovaly, že je rychlejší a silnější, proti němu nemá žádnou šanci utéct.

Při zběsilém běhu se nedívala pořádně pod nohy ani na cestu, proto nešikovně uklouzla, padla na záda a hlavou se bolestivě praštila o podlahu. Muž v kápi se k ní opatrně přibližoval a z posledních sil slyšela jeho kroky.

Zrak ji šálil. Vše se před ní rozplývalo, všechny smysly jí pomalu utichaly a náhle spatřila před očima zrnící obraz. Sklonil se k ní. „Pořád mě opouštíš - pořád mi utíkáš!" vtisknul jí do vlasů.

Vytrhlo ji ze snu prásknutí dveří od auta, když se Kristián vracel s jejich jídlem v náruči. „Jsi vzhůru!" zkonstatoval trpce. „Tvoje snídaně." Položil Nině obloženou bagetu v celofánu do klína. „Sněz ji hlavně dřív, než sní ona tebe!"

Nina byla zmatená a polekaná, ale snažila se to na sobě nenechat znát a mírně se pousmála. „Děkuju." Protáhla se na sedadle, ale tupá bolest v zátylku ji zkroutila a nuceně zapřela hlavu proti opěradlu. „Au, nepraštila jsem se tady do něčeho?"

„To nevím, jsi zbrklá a vrtíš se... Najez se třeba to přejde."

„Hm," zamručela a po té mlčky ukusovala z bagety.

•

Před pár minutami ji Kristián vysadil u jejího bytu. Doma odhodila svou brašnu do kouta. Z poličky si sundala svůj oblíbený červený hrneček a nalila do něj vroucí vodu.

Tolik se těšila, až ji zahřeje příjemný ovocný čaj. V hlavě jí proudily pouze myšlenky, které hodlala sepsat do svého článku. Neustále jí před očima pulzoval ten nápis v hotelu na stěně. Usvědčoval ji v tom, že neví, jak se má bránit svým snům nebo té nežádoucí bytosti, která je pokaždé s ní. V hlavě i v žaludku pocítila tupý tlak; zlý pocit, který mívá při trémě.

Při každé příležitosti měla nutkání Kristiánovi povědět, co se s ní děje, ale jen by se ocitla terčem jeho posměchů a určitě by ji opět nebral vážně. Ovšem poslední dobou pracovními okolnostmi spolu trávili nejvíce času. Netušila komu jinému by se s tím svěřila a rodinu nechtěla zatěžovat už vůbec.

Konečně se usadila ke stolku s čajem a doufala, že dokáže sepsat plnohodnotný článek o hotelu Riele.