Posedlá Sny

02 Nina

Nina Valentová si konečně mohla odpočinout na čisté a voňavě povlečené posteli, která jí po dlouhé cestě opravdu scházela. Zavřela oči a jen oddychovala, jak si užívala příjemný klid jejího bytu. Sama.

Ve svých dvaadvaceti letech se snažila uspět jako žurnalistka a nejlépe jako televizní reportérka, ale zatím patřilo její místo v úspěšné redakci, která vydává dva nejprodávanější časopisy v zemi. Jeden se zaobíral vědou s novinkami 21. století, zatímco druhý jeho protějšek se mísil s historií a světovými záhadami.

Ona musela zrovna chytnout ten druhý pod názvem Mythos. Popravdě ji tam dosadil její strýc, který část vydavatelství vlastnil. Na svojí pozici redaktorky a příjemné pracovní místo s moderním vybavením si nemohla stěžovat, jen si představovala své zaměstnání jinak jako skeptička s nesnášenlivostí dějepisu již od školy.

Nyní jako nejmladšímu členovi Mythos jí to do života vnášelo něco nového. Hodně cestovala často i za hranice státu, aby mohla sepsat úžasné články o nevysvětlitelných úkazech. Zásadně nestranná. Její nadání a zapálení bylo opravdu neuvěřitelné.

Kristiána Maloryho; kameramana, fotografa, ve skutečnosti edičního redaktora Mythos, znala už čtyři měsíce. S Ninou nikdy nenašel společnou řeč, pokud něco nepotřeboval. Společná práce jim nesvědčila. I když byl o tři roky starší než ona, připadal jí jako ukvapený a nespolehlivý pubescent. Rád riskoval svůj život a vtahoval se do nebezpečných situací, aby se vybarvil před ženami.

Jemu se Nina zdála jako paličatá holka, která se neuměla odvázat. Pokud se tedy nejednalo o její publikace nebo rozhovory pro časopis. Kristián se jí zprotivil. Hlavně jí nikdy neoslovil jménem, nejčastěji použil přezdívku Ledovko.

V redakci Mythos pracovala nově několik měsíců. Někdy si namlouvala, že si tím způsobila své sny. Postupně a nepravidelně se začaly objevovat. Promítly se v nich její zážitky, vzpomínky nebo bůhví jaké hlouposti, jako kdyby její snění vyprávělo pokaždé jiný příběh a v nich byl někdo, o kom neměla vědět, že ji pozoruje.

Snažil se k ní snad dostat, ale to jí vždy naštěstí probudilo. Nyní se jí v mysli živě opakovalo, co si ve spánku prožila. Postupně nacházela slabá vodítka, která souvisela s její osobností a s jejím životem.

‚Každé ráno se probudím se zlým pocitem, po té již tuším, co se stalo. Jak ve mě ta noční můra přetrvala. Varuje mě před zkázou, která prý nastane.'

•

Přírodu ohlušoval jeden hrom za druhým, který předpovídal mrazící údery blesků. Nina postávala na promáčeném písku uprostřed starého a kulatého stadionu. Chátral, což se dalo poznat na první pohled.

Nepamatovala si, proč tu chtěla být, ale to místo ji značně děsilo. Protější tribuna postavená dva metry nad zemí zarůstala travinami i mezi vytrhanými lavičkami.

V kruhovém poli se okolo ní všude povalovaly zvláštní dřevěné tyče, potrhané a rozmáčené plakáty a u nohou jí ležela složená plachta. Červenočerná. Sebrala ji a v rukách rozložila. Náhle ji ochromil strach, když ucítila silné až zuřivé funění za zády. Otočila se, aniž by upustila plachtu z rukou. Stála tváří tvář obřímu černému býkovi, připravenému, že na ni zaútočí.

Kolem ní se rozjasnilo světlo od žhnoucího slunce. Celý stadion ožil ve víru tance a zpěvu. Po temném dni ani památky. Nikdo z tmavovlasých lidí, kteří se tam tak náhle objevili, si nevšímali jí ani býka a dál se nezaujatě bavili.

Z pasti jí nikdo nepomůže. Býk z nozder vydechl vařící páru, která se dotknula její tváře a zanechala na ní krupičky vody. Bázlivě se shledala se zrakem býka. Zdál se naštvaný, ale uvnitř zpozorovala jenom černou prázdnotu. Stiskla v ruce plachtu. Netušila, kde vzala odvahu, když ji hodila na býkovu hlavu.

Až lidsky zaúpěl. Nina neschopna útěku na místě ztuhla. Z pod plachty se místo býka formovala lidská postava.

Náhle se něco změnilo...

Opět se v dezorientovaném stavu probouzela, když ji její silný tón budíku vrátil do reality a ranního vstávání do práce.