Posedlá Sny

11 Bezmoc

Kristiána zaplavila bezmoc, držel za ruku ženu, kterou chtěl tak moc, že o ní málem přišel. Pociťoval svou vinu po celou dobu za to, co jí způsobil, ale už nemohl vzít nic nazpět. Tohle byla jeho skutečná noční můra.

Ležela před ním v bezvědomí s krčním límcem na nemocničním lůžku na jednotce intenzivní péče, kolem tváře omotané kyslíkové brýle a napojená na elektrokardiogram. Od nehody uběhlo několik hodin a už se schylovalo k půlnoci, ale nepamatoval si přesně, kdy je sanitka dovezla do Falkirkské komunitní nemocnice. V tu chvíli si z šoku ani nedokázal vybavit celou událost, dokud si Ninu nepřevzali lékaři.

Když s Ninou v náručí běžel pro pomoc, nestaral se o nic jiného, jen aby mu nezemřela. Věděl, že se ho pokoušeli uklidnit a později po úporném čekání vedl rozhovor s lékařem, který mu zprvu nechtěl prozradit žádné informace o jejím stavu. Musel jim objasnit, že nepocházejí z této země, že jsou tu spolu na dovolené, proto mu zalhal, že je Niny přítel.

Nebyla naštěstí v přímém ohrožení života, schytala pouze malý otřes mozku, velkou modřinu na zádech od pádu a krev jí naštěstí tekla pouze z natržené rány na temeni hlavy, která se pod vlasy čtyřmi stehy ošetřila, přesto se nedokázala probrat.

Všichni lékaři říkali, že zatím neznají důvod, proč se neprobouzí a zkoušeli různé testy, ovšem zjevně byli bezradní.

Kristiána za ní do pokoje pustili. Posadil se na židli vedle jejího lůžka a doposud se nehnul z místa. Po celou dobu popíjel pouhou vodu ze skleničky, kterou pro něj sestra bez optání přinesla. Stále oblečen v obyčejném nemocničním triku a kalhotách, protože přeci jen přijel v plavkách a v dece do nemocnice, kterou přes něj na místě přehodili záchranáři.

Položil si hlavu na matraci vedle jejího boku a svoje rty držel přitisknuté na hřbetu její ruky, kterou svíral ve svých dlaních. V duchu ji prosil, aby mu odpustila a otevřela své oči. Nenáviděl sám sebe, ale také musel přemýšlet o způsobech, které Ninu, jak doufal, zachrání. Nedříve ho napadlo zavolat Leně, té čarodějce, jak jí od začátku nazýval. No raději ihned tuto myšlenku odvolal, to by si vyslechl zaklínání.

Mohl zavolat její rodině, ale osobně znal pouze jejího strýce, který je jeho nadřízeným. Visel otázkou, co by její rodině pověděl: Dobrý večer, jsem kolega vaší dcery, do které jsem se šíleně zamiloval. Snad mi odpustíte, že kvůli mně leží v nemocnici v bezvědomí pár tisíc kilometrů od vašeho domova. Nina mě nenávidí, protože díky mému nadpřirozenému daru jsem jí znepříjemňoval spánek a lezl jí do snů. Proto znám vás a každičký i ten nejmenší postradatelný detail, který ve svém životě prožila... K neuvěření! Hádal se v mysli sám se sebou bez racionální odpovědi.

Náhle mu to docvaklo. Sny! Kdyby se opět dostal do její mysli, donutil by ji probudit se. Jeho dar se zaměřoval hlavně na Ninu a dokázal její sny řídit, i když on sám nespal. Tentokrát se ovšem obával, že není dost silný ani vyrovnaný, aby to zvládnul. Zajisté musel usnout.

Naštěstí po dnešku se únava sama dostavila. Zavřel oči a zhluboka dýchal. Netrvalo moc dlouho, než si navodil spánek, přesně jako ho to před lety naučil jeho dědeček.

•

Opět všechno dokonale ovládal, krom jediné trhliny - Niny. Mačkala se v kleče v temném koutě místnosti, a jakmile se k ní přiblížil, začala zběsile křičet. Vůbec netušil, co to má znamenat, takový sen si on nevymyslel.

Najednou si mezi ně stoupla malá hnědovlasá dívenka v červené mikině s kapucí. „Nech ji na pokoji! Bojí se tě."

„Chci jí jen pomoci. Jdi mi z cesty holčičko, nemáš tu co dělat!"

„Nepřibližuj se k ní!" Svůj vzdor to dítko zesílilo.

„Kdo jsi?" Nevrle si ji prohlédl, ale strnul při pohledu na její desetiletou dětskou kopii.

„Jsem Nina Valentová," potvrdila mu dívenka. „Ale k sobě tě nepustím!"

„Počkej! Já jsem si tenhle sen nevymyslel, slibuji, že jsem přišel jen pomoci. Proč jste tu obě uvízly?"

„Myslela jsem, že o mém životě víš úplně všechno," podotkla.

Kristiána zaskočila. Spojil si dohromady, že tahle malá holčička se vším souvisela podobně jako tato místnost.

Záhy přišel na to, co se stalo. Ocitl se v nejděsivější noční můře, kterou si malá desetiletá Nina vytrpěla. Před několika lety si všichni mysleli, že se ztratila, bohužel pravdou bylo, že ji někdo unesl a zavřel do nedalekého domu do temné místnosti, kde se bála více než čehokoliv jiného na světě.

Naštěstí se ten den podařilo Ninu vypátrat i pachatele, kterým byl jejich soused, a ihned ho zajali do vazby. Tenkrát si Nina pamatovala, že ji zachránil velký černý psík, jenže nevěděla, že patřil hasičovi jménem Grant Malory, který se také podílel na její záchraně. Skutečně to byl Kristiánův dědeček a jejich věrný pes Vlk, který našel malou karkulku v červené mikině s kapucí.

„Vím, čím sis prošla, ale ochráním tě. Důvěřuj mi... Ty se vrátíš zpátky do své minulosti a necháš dospělou Ninu se probudit." Malá dívenku se mu náhle ztratila z očí, zdálo se, že jeho slova zabrala. „Opět se setkáváme temnoto, moje stará lásko ticha," oddechl si a přišel k ní blíže. Stále se skrývala v kleče na zemi.

„Kristiáne! Zachraň mě! Bojím se ho!" Chytla se za hlavu a schoulila se do klubíčka. Netušila, že tohle nebyl ten útočník. Kristián se ji pokusil dotknout ramene, ale vysmýkla se mu a utekla s křikem do druhého kouta. „Prosím Kristiáne... Pomoz mi!"

„Neví, že jsi to ty. Nemáš žádnou tvář a děsí nás to," zaslechl za sebou hlas malé Niny. Otočil se, přestože nikde nestála, radil pouze její hlásek. Pohledem se vrátil opět k dospělé Nině, jenže ta se již netísnila v koutě. Stála přímo před ním.

„Nejsem slabá a nikdy nebudu," vzlykla a přiložila mu na hrdlo nůž.

„Nino, poslouchej mě, tohle není skutečné! Já jsem -"

„Dost!" přerušila ho. „Ty jsi ta stvůra, která mě unesla, Kristián mě má rád!" V očích se jí zatřpytily slzy.

„Já jsem skutečný Kristián, Ledovko..." Pohladil ji jemně po tváři, kde jí vytryskl pramínek slz.

Nině vyklouzl nožík z dlaně a se zařinčením dopadl na podlahu. Okamžitě si ji k sobě přivinul, jednou rukou ji svíral kolem pasu a druhou hladil po vlasech. „Musíš se probudit a vrátit se zpátky ke mně. Prosím, už nikdy tě nechci ztratit ve snech. Nikdy!"

Pomalu a namáhavě otevřela obě oční víčka, hlava ji silně třeštila a to nemluvila o tupé bolesti v zádech. Rozhlédla se zkoumavě po pokoji, než jí došlo, co se přihodilo. Pochopila, že leží v nemocnici. Chtěla zvednout obě ruce a promnout si bolavé oči, ale jednu ruku jí něco zatěžovalo nebo spíše někdo. Povšimla si tmavších zvlněných vlasů zakrývající jeho obličej. Okamžitě poznala Kristiána, který stále dřímal bez povšimnutí, že je při vědomí.