Posedlá Sny

05 Mothern pokračování

Odpoledne proběhlo poklidně a těšilo ji, že si Kristián odpustil svoje vtípky. Stále Ninu sužovala palčivá bolest ve spáncích po děsivém snu a mnula si zátylek, jako by ji za něj někdo svíral celou noc. Povečeřela sama v pokoji u počítače a dopisovala první část článku, než se její kolega vrátil z obchůzky s kamerou v ruce. „Pojď musíme se připravit!" ozval se až příliš natěšeně.

„Máš informace, kam máme jít?"

„Jasně. Mám přesný popis a dali mi dokonce klíč, protože všechen personál má strach a raději to místo zamykají. Má to být druhá část hotelu, kterou asi jen tak nikdo neopraví a máme si dávat pozor."

„Na co? Na duchy snad?"

Kristián pobaveně zavrtěl hlavou. „Na ty nejspíš taky, ale máme se uvnitř pohybovat dost opatrně. Několik let tam nefunguje osvětlení a po podlaze je naházeno spoustu poničených věcí nebo nábytku. Když už jsme u toho... Pořád jsem nepochopil, co přesně za super děsivý duchy budeme hledat?"

„Vždyť jsem ti dala ty dokumenty, nemůžeš si je, alespoň jednou přečíst?" povzdychla si.

„Mohl bych, ale raději si to jako hezkou pohádku na dobrou noc vyslechnu od tebe po cestě. Pojď!"

Chtěla namítnout, ale raději si to nechala pro sebe a nasoukala na sebe mikinu, než se s Kristiánem vydala na průzkum zchátralé části hotelu. Ještě jí vtiskl jejich jedinou baterku do ruky a Nina si do druhé vzala fotoaparát, aby se Kristián zase nechvástal, že tahá všechno sám.

„Co za příšeru na nás tedy čeká?"

„Je jich vlastně více ne jenom jedna, protože tenkrát v osmdesátých letech v Riele s ostatními spolubydlícími přebýval i vrah. Měl na svědomí třicet čtyři lidských životů. A poslední obětí skonal mladý pár, který před ním utíkal chodbami. Dívku střelil kulkou zezadu do srdce a jejímu chlapci chladnokrevně stiskl spoušť u hlavy, když dívku svíral v náručí..."

„A ten vrah?"

„Tu noc sem pronikla policie, jakmile pracovníci v hotelu našli v pokoji vraha jinou mrtvolu– jeho milenku. Večer všichni zaslechli křik a rozběhli se k tomu místu, když zločinec spatřil obří skupinku lidí, vyskočil z okna hotelu a dole jej shledali mrtvého. Celé jeho tělo bylo prý doslova pokroucené tím dopadem. Takže ne zrovinka pohádkové..." Otřásla se při vzpomínce na fotku vrahova těla, která ležela ve spise.

„Pěkně zvrácený! Nechtěl bych mu běhat jako terč pro kulku."

„Tak proto nezkoušej žádný děsivý vtípky, jasné?" podotkla vážně.

„Dobře," odvětil a snažil se klíčem otevřít dveře od toho pekelného místa. Jakmile vkročili dovnitř, spatřili pouze hustou rozpínající se tmu.

Nině se sevřelo u srdce. Cítila se jako z hororu, kde náctiletý lezou do opuštěného domu.

Měla obavy, ale doufala, že s Kristiánem bude ve větším bezpečí. Raději rozsvítila baterku a on zapnul svou termokameru. Mlčky procházeli kolem trosek od vytrhaných tapet, dveří, zdí a hlavně nábytku. Zdálo se, že bloudili, jelikož všechna ta patra a chodby jim připadala na chlup podobná pouze s jiným bordelem. Kristián neustále kontroloval displej a pohyboval se těsně za Ninou, která se jim snažila osvětlovat hrozivou cestu. Zrovna se chystala vejít na schodiště.

„Nino," šeptnul. Zachytil její paži a stáhnul ji k sobě za roh. „Stůj! Je tu ještě někdo..." Ukázal na displej svého přístroje, kde spatřila oranžovožlutou skvrnu formovanou do lidské postavy a přibližovala se přímo k nim.

Polekalo ji to a přitiskla se k němu. Tohle nebrala jako švandu. Kristián se zatajeným dechem pevně sledoval přibližující se stín postavy, ale nečekal nejhorší. Pocítil zrychlený tlukot Niny srdce o svou hruď a nakonec slyšel skřípavé kroky sestupující ze schodů.

Představila si toho vraha s pistolí namířenou na ně. V tom se Kristiánovy svaly stáhly, baterku jí vytrhl a posvítil na muže, který se před nimi zjevil.

„Kdopak se tu toulá?" vyhrkl beze strachu neznámý.

„A vy jste kdo?" odvětil mu Kristián nedůvěřivě. Nina se mu skryla za zády.

Přistoupil k nim blíže. Konečně si povšiml i Niny. „Já jsem Damián. Damián Ratzinger." A podal mu pravou ruku v přátelském gestu.

Kristián ji stiskl. „Kristián Malory a tohle je má žena Nina."

„Partnerka," sykla. Protáhla se kolem něho a zadívala se Damiánovi do tváře. „Totiž já... já vás znám! Jste ten lovec paranormálních jevů a také ufolog."

Kristián si ho přeměřil pohledem. „Vy nás snad pronásledujete Damiáne?"

„Víceméně. Věděl jsem, že si mě pamatujete Nino. Pomáhal jsem vám s pár články i rozhovory." zaleskly se mu oči. „A s Kristiánem jste pouze kolegové popravdě."

„To je teď jedno, ale nepleť se nám do cesty, my tu byli první," nadsadil Kristián a Damián jen kývl. „Jdeme!" šeptl k Nině a za ruku jí odtáhl pryč. To byla snad rivalita?

„Brzdi! Nevidím pořádně na cestu a ty děláš, jako kdybychom před ním utíkali."

„Nechci ho mít za zády a už jsme tu dost dlouho. Potřebuju na vzduch!"

„Možná je lepší, že jsme narazili na toho blázna než na něco horšího." podotkla. „Mám takový divný pocit."

Kristián se zamračil. „Ten já mám teď taky. Ty zvuky... Na našem patře se muselo něco stát!" Vyběhli po schodech až k jejich pokoji, odkud se ozývaly vyděšené hlasy.

Vešli dovnitř přes vyrvané dveře z pantů a zůstali strnule stát mezi několika lidmi, které vzbudily předešlé hlasité rány. Nikdo netušil, co přesně se stalo, ale na zdi trčel černý nápis, ze kterého stékala čerstvá barva: Vypadni! Hned!

„Co to má sakra znamenat?" Celý pokoj vzhůru nohama. Ovšem ne z důvodu, že by tu někdo chtěl něco najít, či ukrást.

Popošla k nápisu blíže. „Fuj! Smrdí to jako dehet! Kdo to mohl udělat?" Otočila se na Kristiána, ale ten s tvrdým výrazem v obličeji se domlouval s nějakými lidmi. Proto sevřela v rukou fotoaparát a vyfotila několik snímků toho nápisu a zdevastovaného pokoje.

Po chvilce k ní přišel. „Odjíždíme! Zabal si své věci."

„A ví se, kdo to způsobil? P-po-počkej to chceš říct, že jsme tu skončili?"

„Určitě tu nejsme vítaní. Mluvil jsem s vedoucím hotelu, omlouval se mi, že vše dá do pořádku. Možná to byl nějaký fanatik nebo nás chtěl jenom postrašit Damián. Nevím, ale začni se balit, odnesu to do auta."

„Tohle není v pořádku..." Nechtěla mu odporovat, nejraději by z toho místa s křikem utíkala. Ten zvláštní pocit jí neopouštěl. Před očima stále neztrácela ten nápis, jak pomalu v pramínkách stékal k zemi.

Co kdyby to směřovalo na ni a ty bytosti ji tam nechtěly, protože je zvláštní, protože je posedlá neznámými sny.