Pavoučí síť - JOHNLOCK

1. Pár slov na závěr

Kurzor problikával na čisté nepopsané stráně wordu.

Jen ji tiše sledoval, zatímco srdce divoce bušilo a mysl se snažila zrekapitulovat, co se vlastně poslední dny dělo a co se doopravdy stalo.

Bylo to teprve pár dní, co jeho přítel...

Nasucho polknul, přivřel víčka a promnul si prsty kořen nosu, nedokáže na to pomyslet, natož o tom napsat něco na svůj blog.

Znovu otevřel oči a prohnul se v zádech. Hlava mu třeštila, ale on věděl, že musí. Že musí světu dát najevo, že Sherlock Holmes není a nikdy nebyl tím podvodníkem, za kterého ho svět nyní měl.

Sherlock Holmes byl můj nejlepší přítel.

Naťukal těch pár slov do počítače, chvíli se na ně upřeně zadíval. Pevně semknul rty, až vytvořily přísnou tenkou linku, a pak celý řádek zase smazal. Tohle bylo těžké a on vůbec nevěděl, jak se s tím vypořádat sám.

Najednou nevěděl, jak do těch pár vět vtěsnat své pocity, úzkost, žal nad ztrátou té geniální mysli, svou důvěru v jediného člověka, kterému kdy plně věřil, přestože uměl tak dokonale lhát.

Jeho blog. Plynulá slova, věty. To, co bylo dříve jeho zbraní, se najednou zdálo být nepřítelem. Jak měl zatraceně svět přesvědčit o tom, že jeho nejlepší přítel, který před pár dny skočil ze střechy nemocnice svatého Bartoloměje, nebyl žádný podvodník? Jak měl těm zabedněným idiotům vysvětlit, že Sherlock Holmes měl celou dobu pravdu, že Sherlock Holmes by si bezdůvodně nevzal život, aby se pak o něm tvrdilo, že je podvodník a lhář.
Zatraceně!

John práskl pěstí do stolu a rozčíleně odsunul notebook.

Sherlock byl cokoliv. Byl někdy dětinský, byl manipulátor, uměl lidi štvát a urážet je, byl ženatý se svou prací! Všechno tohle byl. Ale čím určitě nikdy nebyl... Nikdy nebyl podvodníkem. A John cítil nutkání, že to musí všem dokázat. Protože tohle si Sherlock nezasloužil. I po smrti jeho jméno očistí, i kdyby ho kvůli tomu měl zbytek světa nenávidět.

Bůh věděl, že od toho incidentu John nezamhouřil pořádně oka. A když se mu podařilo naspat pár desítek minut mikro spánku, viděl živě za víčky tělo vyhublého detektiva, jak se řítí dolů ze střechy, a tam se setká se zemí. Všude byla krev, davy vřeštících lidí a John vždycky přiběhl k tělu pozdě. Viděl mrtvolnou tvář, nereagující měňavé a tolik jedinečné oči, jak vzhlíží k nebi, jako by prosily o odpuštění. Tahle scéna Johna vždy spolehlivě probrala natolik, že spánek definitivně vzdal, šel do kuchyně plné vzpomínek, uvařil si čaj a dalších pár hodin, než začalo svítat, civěl na pouzdro od houslí, které leželo na Sherlockově křesle, jako by se vůbec nic nestalo. Svět si sprostě existoval dál.

Tenhle byt byl jako kobka. Byl v něm zavřený několik dní a valily se na něj vzpomínky, jedna za druhou.
Od Sherlockova skoku mu Sarah dala v práci dovolenou, aby se mohl sebrat. I paní Hudsonová pochopila, že bude chtít být John spíše sám, než by ocenil její vměšování se a snahy ho utěšit. Navíc oba věděli, že i ona skon detektiva nesla velmi těžce a John si byl jistý, že občas zaslechl z jejího bytu tichý pláč. Takže na tom sama nebyla lépe. Byl pro ni jako syn, kterého nikdy neměla.

Zatímco detektivního konzultanta všichni oplakávali, doktor sám jako by snad na to neměl nárok. Neplakal. Nikdy. Tiše trpěl, snášel nepohodlí, odolával žalu, ale nikdy neplakal. Snad jako by to už ani nebylo možné.
Mučily ho noční můry, nejen ty o Sherlockově pádu, ale i takové, ve kterých se proplétal jeho nynější život do scén z dob v Afghánistánu. Okamžiky, kde se snažil zachránit životy svých vojáků, jejichž obličeje se v každé nové scéně měnily na tvář jeho mrtvého přítele. A vždy mu vykrvácel v náruči.