Pavoučí síť - JOHNLOCK

2. Padouch nebo hrdina

Tmou se rozprostíral křik, pláč a mučivé prosby o pomoc. Všude byla krev. Kaluže krve, které se vsakovaly do písku. Kam oko dohlédlo, tam ležel jeden zraněný voják vedle druhého a John je nestíhal všechny zachránit. Kdykoliv přiběhl k některému z nich, pod jeho rukama naposled vydechli. Ta nekončící smršť vzteku a frustrující bezmoc obalovala každou molekulu a atom v jeho těle.

Zaslechl další žalostný a úpěnlivý křik. Byl jiný, než ty ostatní. Křičel na něj jménem. „Johne, Johne!"
John Watson zvedl zrak a snažil se vyhledat zdroj, ze kterého křik vycházel. Postavil se na nohy a kličkoval mezi mrtvými těly jako na minovém poli. Ostatně tahle válka samotná byla jakousi metaforou pro minové pole.

Přiběhl k tělu. Byl to jeden z vojáků jeho jednotky. Chad. Mladý Chad Bolton. Byl v armádě teprve pár měsíců. Doma na něj čekala žena, kterou si teprve před rokem vzal, a čekali spolu dítě. Měla to být holčička. Měla se jmenovat Daphne.
Chad vždycky vyprávěl o tom, jak se těší domů, až to tady všechno skončí, ale nikdy nepočítal s tím, že se to takhle zvrtne.

John k němu přiklekl a obhledal rány na jeho těle. Bylo to vážné. Několikrát prostřelená bránice, z níž zurčela krev, a nehezky zející tmavě rudá díra mezi uchem a čelistí. Svraštil obočí a začal mladého muže uklidňovat běžnými frázemi, které se v těchto situacích říkají. I když obě strany ví, že na nich není jediné slovo pravdou.
Všechno bude v pořádku, to bude dobrý, dostaneš se z toho, ještě chvilku vydrž.

„Johne..." zasýpal hlas, který se nečekaně prohloubil do sytého barytonu. „Je to jen kouzelnický trik."

Upustil tělo. Chadova tvář se vmžiku stala tváří zcela jinou. Sherlock se na Johna smutně pousmál, víčka se letmo přivírala, ale ten melancholický výraz tak blahosklonně toužil po odpuštění. A pak stejně jako ostatní vojáci na bojišti, naposledy vydechl, zíraje zpola vzhůru k nebi. S krví okolo tváře, ta se rozlévala v malých čůrcích a vpíjela se do zrnek písku. Jeden neposlušný potůček se dostal až ke špičce Johnovy vojenské boty. Vykřikl...

A vykřikl nejen ve snu, ale i nahlas.
Bleskurychle se přehoupl do sedu. Srdce v hrudníku jako by tlouklo zevnitř o hrudní koš ze strany na stranu a snažilo se zběsile vyskočit skrze žebra přímo z jeho těla. Koukl na své ruce, které bezděky položil do klína. Třásly se. Jeho dech byl neklidný a v krátkých tenzích se pomalu vracel do normálu.
Povlečení měl propocené a oči stále vytřeštěné. Jako vždy byl ten sen tak reálný a živý. Jen pokaždé Sherlock umíral na jiná zranění. Zvláštní však bylo, že se vždy okolo rozlévala jeho krev a hledala si cestu přímo k Johnovi. A ty prosby v Sherlockových očích. Jako by žádaly Johna o odpuštění.
Zatraceně, proč by měl John Sherlockovi odpouštět? To Sherlock by měl odpustit jemu, že mu nebyl dostatečnou oporou a nezabránil jeho smrti! Zkurveně! Že ho na plné čáře zklamal!

Ohlédl se na budík, který hlásal, že je teprve pět dvacet ráno, venku pomalu svítalo, ale pořád nebylo úplné světlo. Vydechl. Spal celé tři hodiny. To byl za poslední měsíc možná rekord.
Dnes měl schůzku se svou terapeutkou. Aspoň s něčím se jí bude moct pochlubit.

***

Další bezútěšný den. Další zbytečný den. Další den na hovno. Nazývejme to pravými jmény.

Naučil se fungovat tak nějak mechanicky. Každé ráno – jak bylo v Baker street zvykem – si udělal tousty s jamem a čaj. Chuť nijak zvlášť nevnímal, takže bylo vlastně úplně jedno, co konzumoval. I kdyby to byla podrážka od nošených bot, zřejmě by to nepoznal. Beztak všechno chutnalo stejně.
Rozevřel noviny. Už to bylo dost dlouho na to, aby hlavní tituly neplnily články o podvodném detektivovi, ale ne dostatečně dlouho natolik, aby se tomu noviny nevěnovaly alespoň částečně třeba na straně pět.