Pavoučí síť - JOHNLOCK

8. Detektiv na stopě

John Watson nikdy nepřemýšlel nad tím, že vzrušení a touha mají odstíny.

Mají. Touha je ledově modrá, žíhaná zelenou a se zlatavými skvrnami na kraji zornic.

Vzrušení jsou Sherlockovy oči.

Těch pár dní, co spolu – většinou v trapném tichu – měli čekat, až jim Mycroftův tým vyřídí potřebné formality, se John přistihl, že se nedokáže držet zpátky. Ne, že by si Sherlocka nějak okatě prohlížel, ale ve chvílích, kdy mu detektiv nevěnoval plně pozornost a byl myšlenkami uzamčený ve svém paláci, se John neudržel a zvědavě zkoumal jeho tvář. Proč mu přišel atraktivní až teď? Proč si to neuvědomil dřív?

Vystouplé lícní kosti byly jedním z rysů, který jeho tvář doslova definoval, pak zvláštně krojené rty, zejména ten horní, který se ostře vlnil oproti tomu plnému spodnímu. Neposlušné kučery, které ve své temnosti spadaly Sherlockovi do čela a částečně zakrývaly jedno z jeho očí.

Ty oči. Ty oči byly největším lákadlem. Vždy přitahovaly pozornost.

V minulosti si ale John nevšiml, že by měl jeho přítel tak jedinečnou barvu očí. Nejen, že se svým zrakem dokázal dívat způsobem, který doslova mrazil, který každého dokázal dedukovat způsobem, aby na něm nezůstala nit suchá, ale teď – a naneštěstí ke svému zvyšujícímu se tlaku - zjistil, že jsou i zatraceně nádherné. Vzrušující.

„...Johne?!"

Z tichého blouznění po hloubce a jedinečnosti Sherlockových očí, ho vytrhl samotný majitel toho páru. John se ošil a překvapeně se ohlédne po detektivovi, který se na něj zaujatě díval od křesla s notebookem na klíně, hlavu měl mírně do strany a obočí lehce se krčící do očí.

„Cože?"

„Říkal jsem, abys mi podal mobil," dlouze si ho prohlédl od hlavy až k patě. „Byls pár minut úplně mimo. Zdáš se být lehce zarudlý, Johne. Je všechno v pořádku?"

Zarudlý? Nejspíš ho zradily špičky uší. „Eh, jo, to nic, jen jsem se zamyslel, na chvíli. To je... Dobrý, nic důležitýho."

„Seš si jistý? Soudě dle tvých rozšířených zornic a zrychleného dechu bych hádal..."

„Prostě nehádej, Sherlocku, jo? Nech to být. Zamyslel jsem se. Tečka. Kde máš ten mobil?"

Sherlock podezřívavě doktora pozoroval.

Johna ihned napadlo, že pánovi „jsem chodící detektor lži" přece nic neunikne. Tiše se modlil ke všem svatým, aby mu jeho sociopatická stránka nenabídla pravou podstatu Johnova zrychleného tepu. Ale Sherlock to dál nijak nekomentoval, i když bylo vidět, že by rád.

Ohlédl se ke svému saku, které leželo zavěšené na paroží vedle krbu, asi dva metry za nimi. John jen tiše vzdychnul a než by čelil dalším zvídavým pohledům, dobrovolně se vydal pro detektivův mobil.

Bez dalších řečí ho svému kolegovi podal a zase se tiše usadil do křesla, zatímco Sherlock poslal nějakou smsku.

Tvář schoval za den staré noviny.

***

Ticho v domě se poslední dny až nepříjemně stupňovalo.

Oba cítili, jak nepříjemné je, ale ani jeden se neodhodlal ho bezdůvodně přerušit. Táhlo se to s nimi jako podivné stigma.

John měl nejednou pocit, že si sám kolem sebe zbytečně vystavěl pomyslnou ochrannou zeď, která nešla jen tak zbořit, a že každým Sherlockovým nádechem jako by se její stěny protivně zesilovaly. Byl do všeho tak zamotaný, že netušil, za který konec všechno vzít a jak se sám dostat z vlastní zmatenosti, kterou jako by si hýčkal. Věděl, co chtěl, věděl, co by měl dělat, aby to bylo zase lepší, ale jeho vědomí s ním vůbec nespolupracovalo.