Pavoučí síť - JOHNLOCK

9. To zvládneš, Watsone!

John tam stál a jen tupě zíral před sebe do těch pichlavých očí. Do té tváře lehce zarostlé strništěm. Jeho srdce vynechalo několik úderů. Sherlock neuhýbal pohledem a čas jako by na pár okamžiků zpomalil. Jeden nádech, druhý. Pomalu a s klidem. Hlavně nepanikařit.

To zvládneš, Watsone!

Sám pro sebe si polknul. Ruku pomalu posunující se k plavým vlasům, aby jimi s odlehčeným gestem projela, vnímal jako by s ní pohnul někdo jiný. Jako by v jeho těle byl teď někdo jiný. Kéž by byl teď v jeho těle někdo jiný, sakra práce!

Věděl, že nemělo smysl přímo zapírat, lež by neměla smysl, lhát Sherlockovi bylo jako dobrovolně strčit hlavu žralokovi do tlamy. Ale taky věděl, že nemůže Sherlockovi všechno vybalit. Pokud to měl opravdu někdy přiznat, tak musel na detektiva po kouscích, dávkovat mu to nenápadně a opatrně.

A tušil, že teď není vhodná doba.

Pravdou bylo, že ani nechtěl. Nechtěl se vzdát nějaké té jistoty, díky které stál pevně nohama na zemi. Pokud by Sherlock zjistil celou pravdu... Nechtěl si to ani představovat, co by se všechno mohlo stát.

Vždyť se teprve po roce setkali, důvěra mezi nimi stále visela na vlásku a John samotný si nebyl jistý tím, jestli tohle všechno vlastně nebyla chyba. Pořád pochyboval. O Sherlockovi, o sobě, o téhle cestě, o minulosti, o budoucnosti, zkrátka o všem.
A nebyl si jistý tím, že by toho Sherlock nezneužil. Vždyť už to nejednou udělal. Co by takové přiznání udělalo s jeho pohnutkami? Nedokázal mu pořád úplně věřit. Sherlock jeho důvěru zneužil ve svůj prospěch. Udělal si z Johna aktéra tragikomické telenovely.

Takže co by Sherlock udělal? Byly tu zhruba tři možnosti. Buďto by celý tento rozhovor vymazal, dělali by, že neproběhl, za předpokladu, že by se dozvěděl celou pravdu. Teda John by dělal, že rozhovor neproběhl, Sherlock by ho zřejmě doopravdy vymazal ze svého paláce.

Nebo by Johnovy city začal zneužívat ke svému prospěchu tak jako před rokem, ale ještě daleko hůř, což odmítal John připustit.

A další poslední možnost byla, že by nadobro jejich už tak křehké přátelství skončilo. Protože by se ani jeden z nich přes to nedokázal přenést. John určitě ne, protože by ho detektivovo odmítnutí, že je ženatý se svou prací, ranilo. A Sherlock, protože sentiment není žádná výhoda a jen lidi zpomaluje.

Ty palčivé představy se stále otíraly o jeho mysl a nechávaly ho rozpolceného, ale už dávno věděl, co musí udělat.

John se rozhodl. „No jistěže je to láska, ty idiote. Kdybych tě neměl rád, tak se nezlobím. To není tak těžký vydedukovat! Seš něco jako součást mý rodiny, čert to vem, už od začátku si byl. Znamenáš pro mě víc, než moje vlastní sestra, proboha!" Jo, to zní přesvědčivě. „Prostě ses mi vmísil do života, a pak sis normálně umřel a nic neřekl. Víš, jaký to je, když ti umře někdo z rodiny a neobtěžuje se ti pak říct, že vlastně žije? O co hůř, zneužije tvůj žal ze sobeckých důvodů? Tys zasraně zradil moji důvěru, a nechals mě rok žít s tím, že jsem to možná zavinil já! Že jsem ti nebyl dostatečným přítelem, abych tě z toho vysekal. Abych... Abych," udělal krátkou pauzu a zadíval se někam bokem, neměl daleko od toho, aby se sebral a vrátil se zase domů.

„Nedlouho předtím, než si skočil, jsme řešili otázku důvěry a toho, co si o tobě myslím. Že nevěřím tomu, že seš zrádce a že nechci, aby si to mysleli i ostatní. A i když jsem řekl, že ti věřím, pořád jsem měl pocit, že to nebylo dost a že jsem měl udělat něco víc. Pochopit víc. Proto... Proto..." John se musel zhluboka nadechnout. Panika ho nakonec přece jen trochu přemohla, i když si nakazoval nepoddat se jí.