Pavoučí síť - JOHNLOCK

5. První setkání

Prostorem zazněl hlasitý vzdech.

John nervózně seděl na místě, v koženém křesle soukromého letadla. To ho mělo dopravit na místo určení, které mu nikdo - kdo ví proč - nechtěl sdělit, a v ruce žmoulal své nové doklady. Pročítal si znovu detaily o svém novém já. Tedy, tak rozdílné nebyly, v něčem. Až na nepatrně pozměněné jména, jak jinak. Ale jak pozměněného!

John Wayne.

Nebyl si jistý tím, jestli tohle byl nějaký Mycroftův vtípek (věděl, že Sherlock nebyl úplná kapacita, co se týkalo znalostí v oblasti kinematografie, a u Mycrofta se taky dost špatně představovala možnost, jak sedí nadšeně u bijáku, v jehož hlavní roli hezounský chlápek flirtuje s Marlene Dietrichovou), nebo posraná shoda náhod. Ale když si už potřetí četl své nové jméno, neudržel se a jednoduše se rozesmál, až se jedna z Mycroftem najatých letušek na něj nechápavě ohlédla.

Teď je z něj vlastně hrdina a lamač ženských srdcí!

No, minimálně tohle celé je přece jedno velké dobrodružství, jeden nepovedenej western, ne?

Schoval všechny doklady do svého zavazadla, které měl položené na protějším křesle a podíval se z malého okénka. Vyletěli z Londýna už před pár hodinami a zatím to nevypadalo, že by se blížili k cíli. Zatraceně, doufal, že neskončí někde v nějakém zapadákově v Číně. Moriarty byl dost velký magor na to, aby spolupracoval s Triádami.

Na jednu stranu ho od samého vzletu pronásledovala nervozita. Sám nevěděl, co má dělat. Poslední dny nepřemýšlel nad ničím jiným než nad tím, že se setká se Sherlockem. Stokrát si přehrával, co mu řekne, co mu v zápalu vzteku a křivdy provede, a v těch představách to všechno vypadalo zcela reálně. Ale faktem bylo, že doopravdy vůbec netušil, jak zareaguje, až se s ním konečně setká. S ním. Přítelem, který pro zbytek světa byl stále mrtvý a který s Johnem původně v jeho plánu vůbec nepočítal, což taky dost zraňovalo jeho city.

Na jednu stranu jeho rozhodnutí akceptoval a chápal. Sám si představoval, jak by to vypadalo, kdyby byly role naopak a kdyby John byl v roli Sherlocka, věděl, že by udělal cokoliv, aby své blízké ochránil. I za cenu vlastního života. Ačkoliv si nedokázal představit, že by je podobným způsobem týral ještě další rok na to. Ale co pochopil z Mycroftova popisu událostí, zřejmě se Sherlock poslední rok nenudil a dost věcí to vysvětlovalo.

Přesto ho jeho další racionální část upozorňovala na to, že podobné věci si přátelé – a oni byli velmi blízcí přátelé, ať už si Sherlock myslel cokoliv – nedělají. Zranil nejen jeho city, ale taky pýchu. Zradil důvěru.

A John ve skutečnosti ani nechtěl chápat. Nechtěl být ten chápavý a akceptovat to. Protože on si to nevybral. Jeho nejlepší přítel ho zradil. Ublížil mu. Má důvod být naštvaný a dát mu to pořádně sežrat.

Tyhle myšlenky byly protivné a už třetí den mu skoro nedávaly spát, takže nebylo divu, když ho pár hodin na to klid a vyhlídka dlouhého letu, ukonejšily do spánku. Nevzbudilo ho ani mezipřistání v Bangkoku, kde nabírali palivo.

Když konečně přistáli a mladá stevardka Johna probudila, do paluby letadla prosvítalo znovu bílé denní světlo. Koukl se na své hodinky, kde mu ručičky hlásaly, že by mělo být půl druhé ráno a rozhodně by nemělo být slunce nejvýše nad obzorem, z čehož doktor usoudil, že musí být ve skutečnosti zhruba poledne.

Protáhl si krk a ramena, kupodivu se mu spalo docela dobře a cítil se i částečně odpočatý, přesto ho náhlá změna časového pásma nějakým podivným způsobem zasáhla.