Pavoučí síť - JOHNLOCK

11. Šetři se, osle

John se tvářil zarputile a nesouhlasně, ale krví mu koloval adrenalin. Srdce driblovalo své staccato a každý nový tep cítil až kdesi v krku.

Celý tenhle plán byl tak nedokonalý a tak narychlo spletený na koleni, že se možnost úspěchu rovnala téměř nule. Nic, co by však Sherlocka nebo Johna odradilo, protože normálně na to byl u nich kdekdo zvyklý. A doktor si vybavil nejedno náhlé rozhodnutí na Baker Street, které padlo z minuty na minutu a zachránilo nevinný život.

Tenhle Watson by lhal, kdyby tvrdil, že si to neužívá. Užíval si to až moc. Ale odmítal to Sherlockovi dát najevo, protože by to tomu rozcuchanému šašourovi udělalo akorát radost.

Tahle hra na detektivy mu vždy rozproudila krev v žilách a pud sebezáchovy šel do ústraní, zatímco jeho vnitřní nespokojený závislák na adrenalinu dostal prostor. Navzdory tomu si nedovolil dát najevo, jak neskutečně mu tohle nasazování vlastního krku chybělo a jak rád vidí Sherlocka Holmese nadšeného pro věc s potřebou dokázat světu - opět, jak je chytrý.

Za pomoci Mycroftovy armády kouzelných elfů se jim podařilo dostat se do budovy, aniž by je zachytil kamerový systém nebo nahlásil alarm za použití neautorizovaného digitálního klíče. Zdálo se, že se Collard snažil omezit Moriartyho volnost po objektu a karta nefungovala ve všech sektorech. Přestože měl být jeho partner, Arthur Collard svého mecenáše drze obcházel.

Uličky osvětlovaly pouze světélkující ukazatele s exitem a na schodištích se rozpínalo narudlé světlo – zřejmě ze záložního zdroje. Budova jako taková byla zahalená do tmy a ticha, bez proudu a přesto oba detektivové věděli jistě, že se někde po chodbách potulují stacionární hlídky a kromě náhodně najímaných bezpečáků taky Collardovi lidi. Nehledě na fakt, že na taktických místech byly zavěšeny infračervené kamery.

I Johnovi bylo jasné, že ředitel bude obezřetný a s Moriartyho příchodem si dá majzla a nenechá nic náhodě. O to víc se zdála být situace nebezpečná.

Plavovlasý doktor se ohlédl na Sherlocka, který měl přes hlavu nataženou černou nylonovou kuklu. I v záři letmého světla byla vidět ta divokost, co se skrývala za tím měňavým pohledem, který jako jediný i s plnými krojenými rty byl z jeho obličeje znát. Zahřálo ho to kdesi v žaludku a zároveň přimělo usmát se.

Oba dva měli na sobě stejnou černou výstroj, kterou jim opatřil Mycroftův tým. Připadal si jako ninja z těch starých filmů ze sedmdesátek, které sledoval na videokazetách z půjčovny ještě v dobách, kdy si na koleji krátil čas mezi zkouškami. Z nějakého důvodu například Bruce Lee obvykle zabíral jako vábnička na hezké holky, i když upřímně z toho filmu John ani jeho společnice nakonec nic nemívali. Ale o to taky šlo. Kulisa to byla víc než povzbuzující.

Představil si, jak podobné filmy sleduje se Sherlockem a samotná představa ho málem donutila rozesmát se nahlas. V hlavě mu rezonoval ten povýšený pragmatický hlas, jak rozebírá každý nelogický chmat a scény plné absurdních dialogů.

Plížili se chodbami a místy, které nepokryly kamery, což ve většině případů dopadlo tak, že natrefili na hlídky. Sherlockův natěšený pohyb mluvil sám za sebe a Johna jeho nadšení nabíjelo jako kdysi v dobách, kdy uhýbali střelám amerických pašeráků nebo když uprostřed noci v černočerném lese čelili neexistující hrozbě v podobě zmutovaných experimentů Baskervillu.

Cesta do suterénu byla vcelku snadná díky tomu, že Sherlock už dřív získal plány budovy a měl možnost si ji lépe prohlédnout, ale čím víc se blížili k místu, kde detektiv tušil utajené laboratoře, tím víc byla zóna plná ozbrojených sekuriťáků.