Pavoučí síť - JOHNLOCK

10. James Moriarty

John stál před zrcadlem, dveře otevřené dokořán, aby průvan pročistil vzduch v jeho pokoji. Upravoval si svoje tmavě modré sako a bledě modrou košili. Tohle jistě nebyl jeho obvyklý styl, ale když už mu Mycroft nechal oblek dovézt, hodlal první den ve své práci udělat dojem člověka, který dbá na preciznost a čistotu. Ne, že by jeho pečlivě vybraný kus pak nepřekryl bílý plášť v laborce, ale první dojem je důležitý. Hlavně pro jejich případ.

Podal si kravatu a na chvíli si ji podržel u krku. Zhodnotil svůj zevnějšek v zrcadle, a pak zakroutil hlavou. Ne, bez kravaty. Kravata by byla až příliš úzkoprsá a v praxi by mu mohla překážet.

Jeho nástup do laboratoře se konal o několik hodin dříve, než měl mít Sherlock svoje Moriartovské entrée, a přesto už dvě hodiny zabíral koupelnu. John by si pomyslel, že za normálních okolností tam jeho spolubydlící provádí nějaké nechutné experimenty, ale neozývaly se ode dveří žádné podezřelé zvuky, které by tomu naznačovaly.

Nedokázal si představit, že by tam Sherlock trávil svůj čas vysloveně za účelem úpravy svého vzhledu, Sherlock nikdy neřešil svůj vzhled, nad takové triviálnosti byl naprosto povznesený, byl to přece sociopat, a přesto když detektiv konečně otevřel dveře, udělal pár kroků chodbou a zastavil se na Johnově prahu jen v ručníku, doktorovi spadla dolů pomyslná čelist.

Když pominul fakt, že byl jeho přítel od pasu nahoru naprosto nahý, sem tam po kůži se mu rýsovaly docela nedávno zahojené jizvy a ne nemalé, a že působil i s nimi až nepatřičně dokonale, byly tady ty změny.

Sherlock jako by si nebyl vědom – a on určitě ani nebyl – nevhodnosti svého vystavování, se zpříma zadíval na Johna a zatímco ten se skoro zakuckával vzduchem, který se mu sotva dostával, pronesl svým hlubokým hlasem, „Tak co myslíš?"

Dvě tmavě modré oči zamrkaly, „Cože? Na co přesně se mě ptáš?"

John se pokoušel netvářit příliš tupě, dostat svůj mozek zase do správné míry soustředěnosti a snažil se svůj zrak odtrhnout od Sherlockových na míru upravených vousů okolo brady a rtů, a konečně i elegantně sčesaných vlasů do týlu.

Velkolepý, pozoruhodný, sexy. Mohl by si to nechat vytetovat na hrudník. Watson zlehka polknul a snažil se horkost, která se mu začínala vlévat do tváří, zakrýt zavázáním tkaniček na kožených botách.

„Vypadám jako zločinecký magnát?"

Když se doktor konečně dokázal obrnit od hříšných myšlenek na obnažené tělo toho svůdného zmetka, musel uznat, že Sherlock působil o dost drsněji, rázněji a možná by ho i napadlo, že teď právě odpravil několik otravných papalášů. „Docela bych ti to i věřil. K dokonalosti tomu chybí už jen psí dečky a kubánský doutník."

Sherlock se tomu žertu upřímně zasmál a spokojený sám se sebou se nakonec otočil a zamířil k sobě do pokoje, než za sebou zavřel, ještě na Johna zavolal: „Auto pro tebe dorazí do dvaceti minut, Johne, měl by sis pospíšit. A tu kravatu si neber. Bude to méně formální a více ležérní, nepotřebuješ udělat dojem chlapa bez představivosti."

***

John nervózně vydechl. Naposledy si upravil sako, zdvihl bradu a vyrazil střemhlav novému dobrodružství.

Na personálním oddělení se ho ujala robustní žena ve starších letech s přísným drdolem. Jedla koblih s polevou a upíjela při tom kafe. Paži měla stejně silnou jako John stehno a na krku se jí kupily tři další brady. Působila jako neuspokojená matróna, která se v klášteře pro mladá děvčata snažila uhlídat jejich mravy a zejména jejich věnečky. Ne ty k jídlu, ty zřejmě spořádala sama uprostřed noci, aby ji nikdo neviděl.