My life as Speedy

1.

Nový domov.
Nový začátek.
Nový život.
Ach bože...
Znáte takovou tu situaci, kdy se máte stěhovat, vás to pěkně sere, ale rodiče vás uklidňujou stupidníma řečma ve stylu: 'Bude se ti tam líbit. Najdeš si nové kamarády. Bla, bla, bla...'
Jsou to kecy...
Tak si tady tak ležím ve svém novém prázdném pokoji, čumím tupě do stropu a jen se modlím, ať přežiju první den na nové škole. Plán je následující:
Nevyčnívat.
Zní to jednodušše co? Ale je to složitější než si myslíte...
,,Daisy!" Probudil mě z mého raního dumání křik mé drahé matky. Než jsem vůbec stihla jen si sednout, už byla u mě v pokoji, koukala na mě s nasraným výrazem. Tady se někdo asi moc nevyspal.
,,Co děláš ještě v posteli? Víš vubec kolik je hodin?! Musíš do školy!" Vychrlila to na mě tak rychle, až jsem byla ráda, že jsem ji vůbec rozumněla.
,,Klid mami, už vstávám." Protáčejíc očima jsem se co nejrychleji vydala za tátou do kuchyně, kde už na mě čekala snídaně. Bože hned mám důvod žít.
,,Ahoj tati." Ospale jsem se usmála.
,,Ahoj zlato, jak jsi se vyspala?" Usrkl si ze svého hrnku a čekal na mou odpověď.
,,Skvěle, vážně úžasně, ale bez toho budíčku bych se obešla." Pokroutila jsem znova očima a ukázala jsem za sebe na mámu, která zmateně pobíhala po obýváku a zřejmě něco hledala. Rozhodla jsem se ji víc nedráždit a dřív, než se stihla ke mě vrátit, jsem do sebe hodila snídani a běžela nahoru se oblíknout. Než byste řekli švec, už jsem scházela schody dolů, připravena jít do školy.
,,To snad nemyslíš vážně?!" Vyjekla na mě mamka, když mě uviděla.
,,Co zas?" Neudržela jsem se. Taky jsem si na ni štěkla.
,,Takhle přece nemůžeš jít první den do nové školy?!" Zvýšila na mě hlas ještě víc.
Co prosím?
Co se ji nelíbí?
To po mě chce ať jdu v princeznovských šatičkách nebo co?
,,Mě se to líbí a to, co si myslí druzí, je mi ukradené!" Už jsem začala řvát taky. A měla jsem právo. Vždyť ona mi vytkla mou nejmilejší mikinu! Na tohle už jsem odpověď nedostala. Chvíli na mě jen zírala, pak si něco zamumlala a zmizela ve dveřích.

***

Stojím tady sotva pět vteřim a už teď se mi tady nelíbí. Jenom co jsem spatřila tu bandu barbín, myslela jsem, že hodím šavli. Málem jsem oslepla z toho jak jim zářily vlasy na kilometry daleko. A ty jejich drápy? Co to sakra je? Jak s tímhle můžou fungovat? Bože ochraňuj mě.
Co mě ale štvalo víc, než ty fifleny bylo to špitaní. Jakmile jsem se objevila, všichni zmlkli a začali si něco šeptat. Nevím co a raději to ani vědět nechci. Taky by tady někdo mohl přijít o hlavu.
Každopádně co si budeme nalhávat, ta škola je sakra velká a ja jsem ztracená. Naprosto. Už ani nevím kudy jsem přišla a jak se dostat ven, natož ještě najít tu podělanou třídu.
,,Neměla bys být ve třídě?" Ozval se chraplavý hlas za mnou a ja stuhla. Pomalu a nejistě jsem se otočila doufajíc, že z tohohle nebudu mít problém. Stál tam malý tlustý chlapík s celkem nechutným knírkem a pleškou na hlavě. Sledoval mě přes ty svoje brýlky a tvářil se dost naštvaně.
,,Dobrý den," vydechla jsem po těžkém nádechu, ,,já jsem tady nová a trochu jsem se ztratila." Jeho obličej okamžitě změnil. Plácl se do hlavy a začal se smát. Asi pochopil můj nechápavý výraz a neváhal vysvětlovat.
,,Ty musíš být Daisy mám pravdu? Ja jsem ředitel Brown." Přišel ke mě a potřásl si se mnou. ,,Omlouvám se úplně jsem zapomněl někoho pověřit, aby tě provedl. Pojď zavedu tě do třídy. Co máš za hodinu?" Obmotal ruku kolem mých ramen a táhl mě dlouhou chodbou dřív, než jsem stihla odpovědět.
,,Angličtinu s paní Rodriguezovou."
,,Tady to je." Pípl nadšeně ukazujíc mi na dveře třídy. Usmál se na mě a hned potom zaklepal na dveře a rozevřel je dokořán. Všechny oči okamžitě padly na mě.
Bezva.
Otočila jsem se doufajíc, že najdu oporu v panu Brownovi, ale ten už byl dávno fuč. Podle zdviženého oboči zřejmě paní Rodriguezové mi došlo, že čeká na vysvětlení kdo jsem a proč ruším v její hodině.
,,Ehm dobrý den, já jsem Daisy Johnsnová, měla js..."
,,Aaaa ano říkala jsem si kde jsi." Přerušila mě dřív než jsem stihla říct všechno, co jsem chtěla. ,,Prosím sedni si támhle k Amy." Ukázala na malou zrzavou holku v zadní lavici. Vypadala celkem vystrašeně, když jsem k ní sedala. ,,A Amy? Budeš tak hodná a provedeš tady trochu Daisy?"
,,Jistě paní Rodriguezová." Pokusila se usmát. Sakra to se mě ta holka vážně bojí? Přísahám bohu, že se na mě za celou hodinu ani nepodívala.
,,Hele nechci ti být nějak na obtíž, takže pokud bys mi třeba nakreslila jednoduchý plánek, budu ti nesmírně vděčná." Usmála jsem se na ni mile doufajíc, že ji nevyděsím ještě víc. A ta holka se na mě konečně podívala. Chvíli se mi zkoumavě dívala do očí a nakonec mě s úsměvem táhla na další hodinu. Dobrovolně si ke mě sedla, ikdyž jsem o to nežádala a nakreslila mi plánek školy naprosto dokonale. Jasně mi vyznačila učebny, ve kterých mám hodiny a nechala mě napospas osudu.
Těžce jsem dopadla na židli před poslední hodinou modlíc se ať už ležím v posteli. Doma. Pryč z tohohle blázince. Všichni na mě zírají, jako by v životě neviděli člověka a mě to začíná srát. Ale ještě víc mě sere ta barbína, co práskla rukou přímo přede mě. Na mou lavici. Chyběl snad milimetr a ty její růžové drápy by se mi zabodly do ruky.
,,Co si myslíš, že děláš?!" Štěkla na mě ta věc přede mnou a mě se chtělo smát. Tohle je jak ze špatného filmu. Vážně, to z ní má někdo respekt? ,,Co na mě tak čumíš? Na něco jsem se ptala!" Zvýšila hlas. Rozhodla jsem se nereagovat. Jen jsem si opět lehla na lavici a dělala, že tam není.
,,Hej! Co si myslíš, že děláš?! Já na tebe mluvím!" Doslova ječela a já toho měla vážně dost. Práskla jsem rukou o tu zatracenou lavici taky vstávajíc ze židle.
,,Kdo si zatraceně myslíš, že jsi?" Procedila jsem mezi zuby.
,,Ja jsem Ta..." začala dost hrdě.
,,Ne neříkej mi to, mě to stejně nezajímá." Přerušila jsem ji dřív než by začala svoji přednášku. ,,Nebudeš se mnou jednat jako s prašivým psem. Myslíš, že jsi kdoví co, ale něco ti povím. Nejsi o nic víc, než já nebo kdokoliv na téhle zatrcené škole, tak se laskavě začni trochu chovat. Na ty tvoje křeky tady není nikdo zvědavý." Pronesla jsem klidně. To jsem ale nevěděla, že nás poslouchá celá třída. Došlo mi to až potom, co se ozvalo hlasité ,,Ouuuu" ze všech stran. Raději jsem se opět usadila na svou židly a až tehdy jsem to pocítila. Možná to byla intuice. Nevím. Prostě jsem se podívala do prava a tam seděl pár těch nejtemnějších očí, jaké jsem kdy viděla. Patřily klukovi, jehož vlasy byly stejně tmavé jako jeho oči a který mě zrovna propaloval pohledem. A to dost intenzivně. Nikdy bych neřekla, že budu tak vděčná, za příchod učitelky jako teď. Osvobodila mě ze sevření jeho pohledu, ale stejně jsem ho měla neustále v hlavě. Dokonce i doma ležíc na své posteli jsem viděla jen ty temné oči. Tak chladné. Zamrazilo mě jen při te vzpomínce. Dokud mě nevyrušila zpráva na mém telefonu.
Amy Campbell: Ahoj, dneska večer pořádá jedna holka takovou menší párty, tak mě napadlo, jestli nechceš přijít 😅
Daisy Johnson: Já ti nevím... na tyhle věci mě moc neužije. 🤷‍♀️ ale díky za pozvání
Ne doopravdy mě na tyhle věci moc neužije. Raději jsem sama se svým skicákem a písničkama. Takhle si představuju své dokonalé odpoledne. Pokud se nezjeví v mém pokoji mamka. A naprosto ji září oči. To nevěstí nic dobrého.
,,Tak mě tak napadlo, že bychom si mohly udělat holčičí večer. Zajdeme na nákupy, pustíme si film..."
Ne...
Jen to ne...
Když jdeme na nákupy, je to na dlouho. A když říkám dlouho, myslím tím vážně dlouho. A k tomu film. Holčičí slaďárny. Na to opravdu nemám náladu. Potřebuju výmluvu. A to rychle.
,,No víš mami, kamarádka mě pozvala na párty tak jsem uvažovala, že bych tam šla." Poškrábala jsem se nervózně na zátylku doufajíc, že na to skočí.
,,Ka-kamarádka?" Koukala na mě udiveně, ,,na párty?"
Jen jsem se pousmála nad jejím údivem. ,,Ano mami, kamarádka. Tak můžu jít?" Na slova už se evidentně nezmohla, protože jen zakýval hlavou na souhlas a pomalu se vyloudala s mého pokoje. Neváhala jsem. Popadla jsem telefon.
Daisy Johnson: Kdy a kde?