Rozchod

Kapitola 9.

Začínal jsem být nervózní už půlhodinu před dohodnutým srazem. Bojím se, že Sasuke svoje slovo nedodrží a přijde se mi s celou partou posmívat, jak jsem naivní.

Jenomže už byly skoro tři hodiny a Sasuke nikde. Napadlo mě mu zavolat, ale uvědomil jsem si, že tohle není rande a já se na něj nemám těšit. Malá část mě ale se nemohla dočkat. Vím, nebude to jako za starých časů, ale nemusím už čelit jeho posměškům, jeho naschválům. Budeme se zdravit jako stáří přátelé a každý si půjdeme svou cestou.

„Hej!" zakřičel na mě cizí kluk, jako bych byl jeho kámoš, či co. „Ty jsi Uzumaki Naruto?!"

Polekaně jsem se zvedl z lavičky. Neznal jsem ho, nikdy jsem ho neviděl. Co mi může chtít? Jeho zrzavé vlasy, stejně rozježené jako moje, mi přišly směsné. Kvůli vážnosti situace jsem se raději nesmál.

„A ty jsi kdo?" zeptal jsem se nazpátek.

V tu ránu mi na tváři přistála jeho pěst.

„Ty si na mě budeš dovolovat?! Posílat mi výhružné dopisy?! Víš vůbec, čeho jsem schopný?!"

Hned, jak jsem Yahika viděl, jsem se těšil, co Naruta čeká. Třepal jsem se na to jak osika. Když zastavil před blonďákem, zkousl jsem si spodní ret. Už za chvilku...

„To bude větší rodeo než s tím obrázkem," zasmál se Suigetsu.

„Jakým obrázkem?" podivil jsem se.

„No tím, co jsem nakreslil a hodil Narutovi. Jak tě pak seřval, pamatuješ?"

„Tos byl ty?" zamračil jsem se.

Takže kvůli němu mě Uzumaki tak zpeskoval, už je mi to jasný.

„Proč jsi to udělal?"

„Protože na tobě furt lpěl očima a přišlo mi to otravný. Chtěl jsem ho nějak uklidnit."

„Ty idiote, on si myslel, že jsem to byl já!" rozčiloval jsem se.

Pokračoval bych dál, ale slyšel jsem, jak začal Yahiko křičet po Narutovi a mlátit ho hlava nehlava. V ten moment mi došlo, že Naruto proti němu nemá šanci. Yahiko byl hora svalů, Naruto byl docela dost hubený. Zrzek byl rváč od přírody a se svou partou přizabili nejednoho člověka, co se jim postavil do cesty.

Když si to zpětně přehrávám, co mi za tu dobu Naruto udělal? A co jsem udělal já jemu? Proč jsem to všechno sváděl na něj?

Dostal jsem strach. Choval jsem se jako dítě, zařídil, aby Yahiko Naruta zmlátil, ale nijak jsem nepomyslel na důsledky. Vždyť on ho zabije. Kvůli mně!

Bez rozmyslu jsem k nim vystartoval. Nadával jsem si do idiotů a šel Naruta zachránit. Nemohl jsem přihlížet tomu, jak kvůli mojí blbosti trpěl.

„Okamžitě přestaň!" zakřičel na Yahika kluk, kterého si pamatuju ze záchodů z baru.

Zastavil jsem se před polovinou cesty od nich. Hleděl jsem, jak brunet Yahikovi domlouval, aby přestal, že Naruto nic z toho, z čeho ho zrzek celou dobu obviňuje, neudělal. Byl velmi pasivní. Šlo mu jen o to vzít Naruta a odnést ho pryč, nejlépe přímo do nemocnice.

Sledoval jsem zmateného Yahika, naštvaného bruneta a sotva se hýbajícího Naruta. Co jsem to provedl...?

Slyšel jsem Kibův hlas. Křičel. Pak mě zvedl do náruče a nesl mě pryč. Nemyslel jsem si, že bych byl i rád, že ho vidím po tom, co mi udělal.

„Kibo..." hlesl jsem.

Kvůli krvi v puse a bolesti bylo těžké mluvit.

„Pšš, nemluv. Už je dobře," utišil mě. „Zvládneš to do nemocnice?"