Rozchod

Kapitola 1.

Tady máte první kapitolu! ♥

Naruto - tučné písmo

Sasuke - normální písmo

><><><><><

Od naší hádky uběhl týden a já se přes to ještě nepřenesl. Se Sasukem jsem chodil přes tři roky a posledního půl roku to mezi námi vře. Nevím, jestli jsem udělal chybu já, že jsem strašně žárlivej, nebo je to skutečně jeho vina. Začal se vídat s jinými svými kámoši, mně ani neřekl, kam jde, a to jsme si říkali všechno. Byl jsem zvědavý, tak jsem ho zeptal, jací jsou, co mají společného. Nebyl ani tak problém v tom, že mě nevzal s sebou, i když mě to trochu mrzelo, ale chápal jsem, že nechce, aby o nás vědělo příliš mnoho lidí. On odpověděl, že s nimi byl jenom jednou venku a vlastně spolu ani moc nemluví, že s nimi šel jen ze zdvořilosti, protože ho pozvali.

Podruhé, o pár dní později si s nimi začal povídat častěji a na mě častěji zapomínal. Dokonce si beze slova odsedl k Suigetsovi, jedním z jeho nových kamarádů, a mně neřekl jediné slovo. Prostě se sebral a celý den se mnou nepromluvil. Samozřejmě, že jsem byl naštvaný a chtěl po něm vysvětlení, ale on to pořád komentoval tím, že s nimi sotva mluví, a že si k Suigetsovi přisedl jen proto, že Sasukeho požádal, aby mu vysvětlil matiku. A proč se mnou nemluvil? To už mi vysvětlit nedokázal.

Sami si o tom udělejte obrázek. Ano, žárlil jsem. Dlouhou dobu jsem hledal chybu u sebe, že jsem mu něco udělal a on hledá únik. Nebyla to však jediná věc, která mě zraňovala, ale to by bylo na dlouho.

„Jak se cítíš?" zeptala se mě Hinata. Na hrudníku svírala učivo na první hodinu, jemně se usmívala. Byla to vážně dobrá kamarádka. I přes to, že jsem si k ní chodíval hodně často stěžovat, nikdy mě neodmítla a dokázala poslouchat moje vzlyky celé hodiny, jen aby mi pomohla. V některých věcech byla nestranná, v některých se zastávala mě, v některých Sasukeho.

„Jako by mi něco chybělo," povzdechl jsem si. Pořád jsem byl na Sasukeho naštvaný, řekl mi hodně hnusných věcí, které mě ranily, stejně jako já jemu. Ale pořád to bolelo. Asi jsem si na něj příliš zvykl.

My o vlku a vlk za rohem. Vyrazili jsme společně dlouhou chodbou, kde jsme ná-ho-dou narazili na velkého Uchihu-sama. Zabolelo mě na hrudi a polechtali mě motýli v břiše, když jsem ho viděl s jeho novými přáteli, jak se vesele baví. Jako by se nic nestalo.

Celý týden jsem nemohl spát. Cítil jsem, že to není správné, že bysme měli být spolu, ale po tom fiasku před prázdninami jsem raději poslouchal svoje ego a nijak se Narutovi neozýval, nezajímal se o něj. Zablokoval jsem si ho na všech sociálních sítích, aby mi ho nic nepřipomínalo. Chtěl jsem zapomenout. Už je to pryč. Muselo být.

U vchodu jsem potkal Karin. Byla fajn, ale vadila mi její vlezlost a uječenost. Taky se spíš starala o to, jak vypadá, všechno ostatní jí bylo víceméně ukradené.

„A-ahoj, Sasuke," krčila rameny. Hnusilo se mi to. Ona se mi hnusila.

„Zdááár, Sasuke," pozdravil mě bělovlasý kluk. Uff, aspoň někdo, s kým se dneska můžu bavit normálně. Samozřejmě si dnes u něj sjednám schůzku a všechno mu povím. Jak jsme se s Narutem pohádali, co všechno jsme si řekli, jak jsem na sebe byli hnusní a jak moc mi chybí. Ne, to poslední raději vynechám.

„Čau," ušklíbl jsem se. Po chvilce přišel i Juugo, za nímž jsem viděl, jak přichází Naruto. Všechny moje smysly zbystřily, okamžitě jsem se otočil k partě a živě s nimi diskutoval. Nebylo mi dvakrát příjemné se až tak zapojit do konverzace (což byly především jenom drby, na který já prostě nejsem), ale nechtěl jsem, aby si Naruto myslel, že jsem na dně. Takovou radost mu neudělám.