Rozchod

Kapitola 3.

Ráno jsem vstal s čistší hlavou, ale negativní myšlenky na naprosto zkažený včerejší den se hodně rychle vrátily. Co mě dneska potká, když máme se Sasukem skoro všechny předměty společné? Nejraději bych zůstal doma, ale jak se znám, zalíbilo by se mi, že nemusím být v Sasukeho přítomnosti, a zameškával bych školu každý den, co by to šlo. To bych nemusel přijít už nikdy.

I dneska jsem šel do školy s Hinatou. Nemohl jsem být sám, nemohl jsem Sasukemu udělat takovou radost, že by mě viděl v depresích, jak brečím nad naším rozbitým vztahem. Po včerejšku vím, že nad ním vážně nemá cenu brečet. Ano, bylo to krásné, ale teď si neumím představit, že bych s ním byl.

Ráno jsem šel do školy sám. Co jsem včera přišel domů, pořád jsem přemýšlel nad tím polibkem. Sakura je skutečně hezká, milá, sdílí se mnou stejný pohled na svět, teda aspoň na většinu věcí, ale problém je v tom, že je příliš podobná Narutovi. Ona ale není Naruto. Včerejší polibek byl... byl... sám nevím. Možná si potřebuju jenom něco dokázat, kdo ví.

Na křižovatce před školou stál Suigetsu. Zahlédl mě, proto zastavil a počkal, až k němu doběhnu. Už z dálky jsem na jeho obličeji rozpoznal fialovou modřinu pod okem.

„Ale," řekl jsem posměšně místo pozdravu. „Jsi šel lovit medvěda?" zasmál jsem se a ukázal na jeho oko.

„Já nevěděl, že umí kung-fu!" urazil se. Řeč byla o jeho známosti na jednu noc. Měl jich opravdu hodně, takže se nedá s určitostí říct, která na něj včera zaútočila.

„Jsi jí to špatně vysvětlil, nebo co?" smál jsem se dál. Smát se cizímu neštěstí, zvlášť teda Suigetsuovu, mi opravdu šlo a zvedlo mi to náladu.

„Nebylo co vysvětlovat. Na začátku jsem jí jasně řekl, že to bude nezávazný. A včera nakráčela ke mně do bytu a­– A!" ukázal na svoje oko naštvaně. „Dneska žádná nebude. Koťátka si budou muset počkat, kocourek jde dneska chlastat," rozhodl se.

„Asi to špatně pochopila. Nebo tě miluje, bod pro tebe," plácnul jsem ho do zad.

„Dobré ráno," pozdravila nás Karin po příchodu do posluchárny. Upravila si brýle a přisedla si blíže ke mně. Ach jo. Ne dneska. Prosím. Aspoň jednou týdně bych nechtěl poslouchat její kecy!

„Zdravím," pozdravila i po příchodu Sakura a posadila se vedle Karin. Okamžitě jsem zbystřil a vynutil si se s rudovláskou prohodit.

„Ahoj," usmál jsem se na ni mile. Neflirtoval jsem s ní. Měl jsem kvůli včerejšku špatný pocit a potřeboval jsem si o tom promluvit, když jsem včera tak zbaběle utekl.

„Než začneš s dalšími omluvami, chci ti říct, že jsi hrozně fajn kluk, Sasuke, a líbíš se mi, jenom..." začala mile. „Ráda bych v první řadě věděla, co to pro tebe znamenalo."

Upřeně jsem jí hleděl do zelených očí, které po půl minutě vypadaly spíš jako modré. Jako nebesky modré.

„Nevím, co to do mě vjelo. Chtěl jsem tě pozvat na rande a místo toho jsem zpanikařil a... políbil tě. Doufám, že se na mě nebudeš zlobit," řekl jsem s černým svědomím. Takhle to vůbec nebylo, jenže nejhorší na tom je, že jsem sám uvěřil této lži.

„Tak co si dneska vyrazit?" navrhla radostně.

„Jdu taky!" ozval se Suigetsu, který i s Karin seděl za mnou a zřejmě poslouchal naši konverzaci.

Povzdechl jsem si a vrhl na Sakuru omluvný pohled.

„Klidně může jít taky," pokrčila rameny. Byla skvělá, že akceptovala moje přátele. Ne jako Naruto. Ten neakceptoval vůbec nic.