Rozchod

Kapitola 5.

Celý den mi bylo zle. Gaarův bratr nás zavezl na kolej, kde pobýval Gaara a kde jsem skoro celou noc problil. Měl jsem si s Hinatou a Gaarou dát jenom sklenku, ne se úplně ožrat! Ach, Naruto, co jsi to provedl? Tvoje tolerance k alkoholu není jako Sasukeho a moc dobře jsi to věděl a taky jsi toho perfektně zneužil. Zase ses choval jako děcko. Brečet jsi tam nechtěl?

Po sebekritice jsem se vyhrabal z postele a šnečím krokem došel do kuchyně. Mám šílený hlad, jenom nevím, jak bude můj žaludek přijímat jídlo.

„Dobré ráno," pozdravil mě Gaara, když jsem procházel kolem jeho pokoje. Protože jsem nebyl schopen slova, jenom jsem mu mávl na pozdrav. „Včera jsi válel, ti řeknu," zasmál se.

Zavrtěl jsem hlavou a přejel si dlaní po obličeji. Nechci o tom slyšet. Vím, že jsem se choval hrozně, Gaaro, nemusíš mi to připomínat.

„Jenom se bojím, abys neměl problémy," řekl starostlivě.

Nechápavě jsem na něj pohlédl, v ruce drže zabalený toustový chléb.

„No to s tím klukem od Sasukeho. Jak jsi ho seřval," připomněl mi.

V tu ránu by se ve mně krve nedořezal. Jediným problémem, který jsem teď měl, byl, že jsem si nemohl vzpomenout na nic, co bylo po tom, co jsem se zpil. Vím, že jsem se probudil na Gaarově posteli a pak zvracel, ale... co bylo předtím.

Před očima se mi mihla mlha vzpomnění a já to všechno viděl. Jak jsem mu řekl, že je mi Sasuke u prdele a má mu to vzkázat.

„Já jsem debil!" složil jsem hlavu do dlaní. Je jasný, že jak se to Sasuke dozví, vynadá mi. A nejlépe z očí do očí a za přítomnosti jeho party.

„To bych řek, no," pokýval hlavou Gaara. „Nemusíš se bát. Já a Hinata jsme tu s tebou," pohladil mě po zádech jako to dělal celou noc, když jsem seděl nad záchodovou mísou.

Rodiče se po dlouhé době vrátili domů a já na ně neměl náladu, tak jsem šel ven. Nechtěl jsem být u toho, jak přijedou unavení a šťastní z další cesty kolem světa. Proč bych je měl vítat? Řekneme si ahoj a celý víkend spolu zase nepromluvíme. Žádná novinka.

Neměl jsem cíl, prostě jsem se šel někam projít, vyčistit si hlavu. Přemýšlel jsem o včerejšku. O Sakuře. Dělalo se mi zle z pomyšlení, že bych se jí měl omluvit, ale tu potřebu jít za ní a vše jí vysvětlit jsem měl, to se přiznám. Co bych jí vlastně řekl? Že jsem se po třech letech rozešel s klukem, kterého jsem tak strašně miloval? Že spolu nevycházíme? Že se nenávidíme? Že se přes to nedokážu přenést?

Ne, nic takového jí neřeknu. Pustil jsem Naruta k vodě, protože mě prostě neakceptoval takového, jaký jsem. Nikdy ve mně neviděl tu dobrou stránku, to on se vyhýbal mně, ne já jemu. Když jsem chtěl, aby šel se mnou ven, prý kvůli rodičům nemůže. Kdo do háje poslouchá rodiče ve dvaceti letech? Navíc se to opakovalo. Vím, že jeho rodiče byli proti našemu vztahu, ale to neznamenalo, že nemohl vylézt oknem a nejít se mnou na půlnoční procházku.

Ani nevím, kvůli čemu jsme se začali tak moc hádat, co bylo tím začátkem našeho konce. Ale na vině je určitě on, já jen reagoval na něj a jeho chování.

Nevědomky jsem zašel až na náměstí. Když už jsem tady, mohl bych se tu rozhlédnout, možná mě ve výlohách něco zaujme.

Když jsem hluboce zamyšlen procházel kolem jednoho obchodu za druhým, najednou jsem stanul před podnikem, kde pracoval Naruto. A voilà, on tam byl. Štvalo mě, jak se usmíval na zákazníky, jak se smál. Nenáviděl jsem ho. Tolik jsem nenáviděl, že se měl beze mě tak dobře, což jenom potvrzovalo to, že si z našeho rozchodu nic nedělá. Nemiloval mě. tady je důkaz!