Rozchod

Kapitola 10.

V nemocnici jsem přečkal noc, druhý den odpoledne mě propustili. Na návštěvu přišli všichni mí dobří kámoši. Nemohli za mnou přijít najednou, proto je za mnou pouštěli po jednom. Někteří se u mě neukázali, ale ostatní mi řekli, že tu jsou a čekají na chodbě.

Když jsem odcházel, to už se mnou byli jen Hinata a Kiba. Zapomněl jsem zmínit, že se mi Kiba omluvil hned po tom, co jsem byl zcela ošetřen. Neptal jsem se ho na to, co ke mně cítí, nepotřeboval jsem to vědět a on o tom nepotřeboval mluvit. Důležité bylo, že byl ochoten být zase mým kámošem jako dřív. Oba jsme ale věděli, že se tím všechno mění, ačkoli jsme se snažili chovat stejně jako obvykle. Bude mi pořád vrtat hlavou, že mě má rád v romantickém slova smyslu a já se před ním budu chovat odtažitě.

Nejvíc času, co to jen šlo, jsem trávil s Hinatou. Rodičům jsem musel nevyhnutelně říct pravdu. Zatajil jsem jim, že to bylo Sasukeho dílo, nechtěl jsem poslouchat jejich kecy o tom, jak ho prokoukli už dávno, že jsem si s ním neměl nic začínat a podobně. Doma to teď bylo trochu napjatější, oznámil jsem jim totiž, že končím s vysokou. Bylo mi v tu chvíli jedno, že mi to šlo, že jsem tam měl veškeré své přátele. Tenkrát jsem se tam přihlásil, protože mě k tomu přemluvil Sasuke, takže jsem tam stejně neměl stanovený žádný cíl. Akorát bych se trápil nad učením, přičemž už mám vesměs zajištěnou práci na plný úvazek u strejdy v obchodě. Platí tam dobře, není to nic fyzicky nezvladatelného a je tam skvělý kolektiv. Máma se z toho málem zhroutila, táta jen řekl, že pokud jsem se tak rozhodl a jestli se na dokončení vysoké opravdu necítím, bude moje rozhodnutí respektovat. Stejná situace se pak opakovala při oznámení, že se chci do pár měsíců odstěhovat a konečně se osamostatnit. Proto je teď moje máma na mě strašně fixovaná, pořád mě kontroluje, potřebuje si se mnou povídat, i když nemáme o čem, a hlavně se mi snaží vymluvit odchod ze školy i stěhování. Několikrát jsme se pohádali. Táta byl víceméně na mojí straně, ale zase mu bylo líto nechat svou ženu na holičkách, takže se někdy přidal na její stranu.

Stejně jako včera a dny předtím jsem trávil s Hinatou. Ležel jsem na posteli, hlavu jsem měl položenou na její břiše a díval se na úkol, který dostali ze školy. Zajímalo mě to, proto jsem ji požádal o nahlédnutí. Bez jakýchkoli komplikací jsem našel všechna řešení zadaného úkolu. Jo. Možná jsem na tu vysokou měl, ale musím přiznat, že je to daleko pohodlnější bez školy a s prací. Sice jsem unavený, ale pracuju jenom osm hodin denně kromě víkendů, doma se pak práci nevěnuju.

„Nechce se ti v sobotu někam vyrazit?" navrhla Hinata rande.

Ležela na boku na posteli, podpírala si hlavu rukou a tou druhou mě vískala ve vlasech. Nebylo to nijak zvláštní. Za ten měsíc a kousek jsme se hodně sblížili. Normálně jsme se na veřejnosti chytali za ruce, kolikrát jsme se políbili.

Popravdě nevím, co k ní cítím. Je dost pravděpodobné, že jsem jí jen vděčný za to, že tu se mnou byla celou tu dobu, a já jí to chci vynahradit. Ale víte co? Vůbec mi to nevadilo, chtěl jsem s ní být.

Od té události jsem denně zpytoval své svědomí. Dokola jsem si přehrával veškeré naše konverzace, všechno, co se od našeho rozchodu stalo, a došel jsem k závěru, že jsem obyčejný hajzl. Zasloužím si být odmítnut jak Narutem, tak svými přáteli. Teda... pokud to přátelé jsou. Můžu jim věřit? Kvůli nim jsem od Naruta odešel. Chtěl jsem každý víkend flámovat, hrál jsem si na frajera, abych mezi ně zapadl. Proč jsem dal přednost tomuhle před Narutem? Proč jsem byl tak hloupý?

Dlouho jsem nechodil do školy. Bál jsme se toho, co by následovalo, kdybych ho potkal. Měl bych se tomu postavit jako chlap a přijmout svůj trest. Kdyby mi chtěl jednu vrazit, má na to právo, ale to já nechtěl. Moje tvář je na modřiny moc pěkná. A proto jsem se mu vyhýbal. Ale co má říkat on? Viděl jsem, jak ho Pein zřídil.