I Don't Wanna Go /under reconstruction/

Eh, you're sick, Annie...

Heylouh, Loves! :3

Asi jsem se definitivně zbláznila, ale rozhodla jsem, že začnu trochu upravovat tuhle story. Taková menší renovace? :D Konkrétně budu přepisovat některé scény, které mně samotné nedávají po těch měsících absolutně žádný smysl. A celkově zjev. Sice je už dokončená, ale jak si to tak teď zpětně čtu, větší slátaninu plnou překlepů jsem nečetla. OMG, jak jsem tohle mohla vůbec někdy zveřejnit? Pánaboha... Můžu se studem propadnout. :O Tohle nemůžu nechat jen tak. Hodlám si s tím pohrát a upgradovat, abych ztratila nutkání TOHLE okamžitě zprovodit ze světa. Toť vysvětlení téhle zapeklité situace, v níž se nacházím.

And now... Let's do this sh*t! :'DD

<><><><><><><><><><><><><><><><><><><><><><><><><><><><>

Než začnu vyprávět svůj, možná až moc krátký příběh, představím se.

Dovolte mi položit řecnickou otázku. Kdo je vlastně Annie Youngová? Nad odpovědí není nutno dlouho přemýšlet. Osmnáctiletá, podotýkám, že velmi obyčejná, ničím vyjímečná holka z malého domku na předměstí Sydney. Díky tátově úmrtí poloviční sirotek. Zemřel, když mi byly tři roky, takže si na něj nepamatuji. Vůbec. V podstatě o mém otci vím jen to, že jsem celá po něm. Viděla jsem ho totiž na fotkách. Ale cokoliv dalšího mi máma stále úspěšně tají. Nechce o něm mluvit. A aby toho nebylo málo, na věčnost odešel i můj bratr Jamie. Už je to pár let, co ho porazilo auto. Řidič z místa nehody ujel. Říkám si, jaká úděsná bestie mohla něco takového udělat? Popravdě si nepřipadám jako mrcha, když jsem šťastná, že už se ohýbá někde ve vězení pro mýdlo. Zaslouží si to. Ale zpět ke mně. Právě studuji první semestr na vysoké škole. Jenže to, abych dokončila vysokou je spíše mamčin sen než můj. Moje sny jsou... zvláštní. Jinak v tomhle zkorumpovaném světě je těžké si najít pravé kamarády, takže já žádné nemám. Pokud tedy nepočítám Miu, což je jedna moc hodná holka z mé koleje. Občas najdeme společnou řeč. Je to fajn si s ní tu a tam popovídat. Protože mi pozorně naslouchá a dokáže udržet tajemství. Docela unikát...

Tak, tohle jsem já, Annie. A tohle je konečně můj příběh...

....................................................................................................................................

''Je mi hrozně. Já... Hned se vrát-...'' tu větu jsem nedořekla, protože jsem spěchala zvracet

Opět. Věděla jsem, že můj žaludek je zcela prázdný, takže nemá co vydat, ale dávicí reflex je silnější. Nedokázala jsem se mu bránit.

''Takhle už to dál nejde, ty tvoje bolesti a nevolnosti.'' dupot po schodech doprovázel mamčin křik

Celá zadýchaná jsem se vřítila do koupelny. A to bylo to poslední, co jsem stihla udělat, před tím než se moje tělo svezlo k zemi. Jak jsem padala, udeřila jsem se o něco do hlavy a jakmile se dotkla studené kachličkové podlehy, nejspíše jsem upadla do jakéhosi bezvědomí lomeno tranzu. Říkám 'jakéhosi', protože jsem nepřestala vnímat okolí. Normálně jsem viděla a slyšela, akorát jsem se nebyla schopná za žádnou cenu hnout. Jen tak jsem tam ležela na zemi a s mrtvým výrazem sledovala, jak mamka mírně řečeno šílí. Kdybych mohla, zasmála bych se jejímu momentálnímu výrazu. Připomínala mi vyděšeného bezmocného kolouška.

Když přiběhla do koupelny, nejspíše proto, aby mi kladla na srdce, jak jsem nezodpovědná a bla, bla, našla mě ležet bezvládně na zemi s, jak jsem si později pomocí periferního vidění povšimla, loužičkou krve vedle mé hlavy. Zvláštní na tom je, že mě absolutně nic nebolelo.