I Don't Wanna Go /under reconstruction/

Take my hand...

O měsíc a půl později.

Od doby, co jsem poznala Cala (jo, začala jsem mu tak říkat) uběhlo sice jen 6 týdnů, ale připadá mi, jako bych ho znala celý život. Trávili jsme spolu nejen čas na skupinovkách, ale i mimo ně. Stali jsme se zkrátka dobrými kamarády. A to nebylo jediné plus, které leukémie měla. Nejvíce jsem ho poznávala, když jsme spolu chodili na kontroly k doktorovi. Bylo fajn vést s ním nekonečné rozhovory o teorii loupání banánu nebo Želvách Ninja v poloprázdných čekárnách. Na to, že umíráme jsme se hodně dobře bavili...

"Mami?" vykřikla jsem na mamku ze svého pokoje
"Copak potřebuješ?" ozvala se mamka
"Já jen jestli by jsme se dneska nemohli cestou na skupinovku stavit pro Caluma. Jeho rodiče jsou mimo město." zněla jsem jako kdyby to mělo být naše poslední setkání
"Dobře a mohl by u nás zůstat na večeři, když už tu nejsou jeho rodiče. Co na to říkáš?" zazněla odpověď
Calum už u nás jednou byl a mamce se fakt líbil.
"Jé tak super, já mu to teda zavolám."
...
"Nazdárek Hooďáku!" pozdravila jsem ho zvesela
Pak mě ta veselá nálada rychle  přešla.
"Ahoj Annie." ozval se ubrečený hlas paní Hoodové
"Co se děje?" řekla jsem vyděšeným hlasem
"Calum je v nemocnici. TA chvíle už asi přichází." její hlas byl v tu chvíli plný zoufalství
V tu chvíli se pro mě přestal svět točit. Nevím proč, ale jako bych k němu najednou cítila něco víc.
"Prosím, jestli můžeš, přijeď sem rychle. Strašně tě chce vidět." dokončila po asi minutě breku svou myšlenku
"Jistě, hned tam budu." pochybovala jsem, jestli mi přes moje slzy vůbec rozuměla
Rychle jsem běžela do obýváku a oznámila mamce, že si půjčím auto. Vyběhla za mnou a ptala se co se děje, ale to už jsem seděla v autě a mířila směr nemocnice.

Asi za pět minut jsem zastavila před nemocnicí (kdybych nejela 120 km/h a neporušila všechna pravidla silničního provozu, dorazila bych tam o deset minut později). Vběhla jsem do haly a běžela rovnou za sestrou za pultíkem.
"Prosím, kde tady leží Calum Hood?" snažila jsem se uklidnit
"Je to pokoj 17, v druhém poschodí." řekla nezaujatě
Ani jsem nepoděkovala, prostě jsem běžela dál a i když už jsem nemohla popadnout dech, brala jsem schody po třech.
Konečně jsem celá uřícená zahlédla dveře pokoje čísla 17. Ruce se mi viditelně třásly, ale přesto se mi povedlo zaklepat.
"Ano, dále." odpověděl hlas paní Hoodové
Když jsem ty zatracený dveře otevřela, naskytl se mi ten nejhorší pohled mého života. Na bílé nemocniční posteli ležel Calum, člověk, kterého možná miluju. Byl napojený na spoustu různých přístrojů, které kontrolovaly jeho životní činnosti. Jeho pleť už nebyla tak krásně snědá, byl hrozně pohublý a jeho rty byly popraskané.
Tohle rozhodně nebyl ten hezký, usměvavý kluk s jiskřičkami v očích a plný života...

_______________________________________
A je tu po trošičku delší době další díl a přiznávám, že jsem u psaní trochu brečela, takže se omlouvám za případné chyby. Dneska navíc začnu psát další příběh s jedním z našich milovaných dorks. Už mi hlavou kolují různé nápady a tak z toho možná něco sesmolím. :-D
V příštích dvou dnech se konečně můžu pořádně rozepsat. No jo, dneska byl rodičák a naštěstí mám jen jednu dvojku. Ředitel (a.k.a. Plešis xD) nám na matice dává pořádně zabrat, tak jsem za tu dvojku ráda.
COMMENT A KOMENTÁŘ POTĚŠÍ.
You rule guyzzz,
                    AnnTheFrickinUnicorn