I Don't Wanna Go /under reconstruction/

New friend?...

Omluvte případné pravopisné chyby, junykornci... <3

<><><><><><><><><><><><><><><><><><><><><><><><><><><><>

O další týden později mě konečně pustili domů. Doktor Newton (pozn.- fyzika už mi leze na mozek... :'DDD), tak se jmenoval muž s bílým pláštěm, který mi v podstatě oznámil, že umírám, se zmínil o nějaké podpůrné skupině, kde se schází lidi s rakovinou a mezi sebou se svěřují o svých zážitcích, osudech a bla, bla, bla... Zkrátka o všem. Mamka ihned slíbila, že tam budu chodit a bůhvíco ještě. Sakra, co mě to zase čeká za procedůry...

*

Přišel další den a s ním i má první hodina na oné 'tajemné' skupinovce. Přiznávám, byla jsem celkem nervózní.

Chtěla jsem vypadat civilizovaně a tak jsem si vzala černé legíny, tričko s jakýmsi nápisem a bílé conversky. Nalíčila jsem se řasenkou, leskem na rty a lehkými linkami. Dál to hrotit nebudu. Nejdu přece na červený koberec, no ne?Potom jsem přes sebe přehodila džínovou bundu. Vlasy jsem si nechala volně rozpuštěné a na hlavu jsem si dala svou oblíbenou beanie. Bez ní ani ránu. Za celou dobu příprav jsem nepřestávala mít takový divný pocit. Evidentně náznak vzrůstající paniky.

Cestou v autě jsme s mámou ani jedna nepromluvily. Byla jsem za to upřímně ráda. Zastavily jsme před nějakou budovou a já vystoupila. Mamka mě ještě přišla obejmout.

''Tak ať se ti tam líbí.'' dala mi pusu na čelo

''Hm...'' koukala jsem, jak mi mává, nastupuje do auta a záhy mizí v dály

Skupinovka měla začít až za čtvrt hodiny, tak jsem si sedla na nějakou lavičku pod stromem hned vedle a přemýšlela nad budoucností (jestli mě vůbec nějaká čeká). Za chvíli jsem uslyšela zakvílení brzd a poté uviděla i samotné auto.

Vystoupil z něj kluk, možná stejně starý jako já. Měl tmavě hnědé vlasy. A byl zatraceně vysoký. Kráčel přímo ke mně. ''Ahoj, mohl bych si přisednout?'' 

''Jasně, posluš si.'' usmála jsem se na něj

''Děkuju. Jo a jsem Calum, Calum Hood.'' úsměv mi opětoval

Musím uznat, že takhle z blízka se mi líbil ještě víc. A ty jeho oči... Tady by mi před utopením nepomohly ani rukávky.

''Annie Youngová. Taky jsi tu kvůli skupinové terapii?'' spustila jsem

''Jo, leukémie.'' odpověděl a povzdechl si

''Vážně, já mám taky leukémii!'' znělo to možná až moc šťastně

Po chvilce ticha jsme oba dostali záchvat smíchu...

''Druhé stádium.'' spustila jsem, hned, co trochu ustala potřeba smát se jako bázen

''Cože?'' nechápavě si mě přeměřil

''Jsem ve druhém stádiu. A ty?'' vysvětlila jsem

''Já už ve třetím, poslední meta před -... Víš čím.'' slzy mu pomalu začaly stékat po tváři

Poplácala jsem ho po rameni a prstem mu utřela další potůčky slz, jež se draly na povrch.

''Jsem zbebělec, takhle brečet před holkou...'' obličej si schoval do dlaní

Bože... Jak si může vůbec něco takového myslet?!

Chytla jsem ho za bradu a podívala se mu do očí.