I Don't Wanna Go /under reconstruction/

Smile for me...

...Zavřela jsem za sebou dveře, jak nejpotišeji jsem dokázala. Paní Hoodová vstala a vřele mě objala.
''Děkuju, že jsi přišla. Calum zrovna spí.'' zašeptala a popotáhla
''To je samozřejmost, jsem přece jeho kamarádka.'' podívala jsem se na ní soucitně
''Tak já vás tu asi nechám osamotě. Asi-asi bych se měla jít domů vyspat a trochu načerpat síly. Prosím, zůstaň tu s ním.''
''Ovšem paní Hoodová.'' snažila jsem se usmát

Když za sebou paní Hoodová zavřela dveře, posadila jsem se na židly, přímo vedle Calovo postele. Chytila jsem ho za ruku, byla hrozně studená a druhou rukou jsem ho hladila po vlasech.

Seděla jsem u něj už asi tři hodiny a celou tu dobu jsem na něj mluvila. Dokonce jsem mu řekla, co k němu doopravdy cítím, ale nemohl to slyšet. Pak mě ale přemohla únava a protože moje víčka už vážily víc než tunu, zavřela jsem oči a usla jsem...

Když jsem se probrala, rychle jsem s sebou škubla a spatřila jsem něco, co mi na tváři vykouzlilo úsměv od ucha k uchu. Calum byl vzhůru a v obličeji se mu vrátila barva, kterou v posledních hodinách ztratil.
''Annie!'' rozzářil se jako sluníčko
Chtěl mě obejmout, ale byl k té nemocniční posteli připoután těma podělanejma hadičkama. A tak jsem objala já jeho. ''Jsem hrozně rád, že jsi přišla. Jo a mimochodem jsem tak trochu nespal a slyšel jsem všechno co jsi předtím říkala.'' nahodil na tváři ten nejšílenější obličej, co jsem kdy viděla
A do prdele! Co mu na to mám říct? Cítila jsem jak pomalu, ale jistě rudnu. Radši jsem teda mlčela a předstírala, že o ničem nevím.
''Aha, takže Annie se nám zamilovala! A do kohopak? Že by do mě?'' šťouchnul mě prstem do ramena a začal se na mě usmívat

''No víš -...'' nedokázala jsem ze sebe dostat žádné další slovo
''Budu upřímný.'' řekl a chytil mě za ruku
''Annie Youngová, ani si nedokážeš představit jak moc jsem do tebe zamilovaný já. Už od našeho setkání tehdy na té lavičce. Jsem ti nekonečně vděčný, že jsi mě celou tu dobu podporovala a dokázala si mě rozesmát. A zároveň doufám, že mi prokážeš tu čest a zůstaneš se mnou do konce mého trápení.'' dokončil a našpulil rty
V tu chvíli jsem asi prodělala menší mrtvičku...
A protože jsem věděla, co chce udělat, ale nemohl se ani hnout, položila jsem mu svou ruku na tvář a něžně ho políbila.

Ten polibek jako by mně vzal do jiné dimenze. Cítila jsem, že se snaží zapojit do našeho polibku i jazyk a nijak jsem neprotestovala.
Asi po třech minutách jsme se od sebe odlepili. Protože už ani jeden z nás nemohl z evidentních důvodů popadnout dech.

''Páni, to bylo-...'' řekla jsem a zarazila se
''Perfektní.'' dokončil za mě Cal

...Potom jsme ještě celé hodiny kecali a drželi se za ruce a...no prostě taková ta romantika z nemocničního lůžka. Konečně jsem se podívala na mobil, abych zjistila kolik je hodin. Nebyla jsem ani tak překvapená, kolik hodin bylo, ale spíše z počtu nepřijatých hovorů od mamky. ''Do hajzlu, vždyť jsem dospělá.'' zaklela jsem
''No jo, ale jako každá máma má o tebe, jako o své dítě strach, zvlášť, když má leukémii a odešlo ven, aniž by něco řeklo. Nemyslíš?'' zmáčkl mi ruku
''Okay, chápu. Ale 127 nepřijatých hovorů? To je trochu moc velká starost.'' snažila jsem se ho přesvědčit

Už bylo půl devátý večer a tak jsem ještě cinkla mamce a po tom, co jsem si vyslechla v telefonu celý mamčin hysterický proslov, oznámila jsem jí, že už jedu domů, kde jsem a co se stalo.
S Calem jsem se rozloučila pusou na čelo a rozdrbáním jeho vlasů.
Cestou k autu jsem dostala SMSku, ve které stálo: ''Už teď mi chybíš.'' musela jsem se zasmát
Odepsala jsem mu: ''Sakra Hoode, vždyť jsem ještě navyšla ani z nemocnice!'' a přidala jsem vytlemeného smajlíka
''No a co? Moje holka mi prostě chybí. To je úplně normální. :3'' (jo, ten smajlík byl v tý SMSce taky, musela jsem se tomu zasmát)
To, že mě nazval svou holkou mě celkem překvapilo, ale vůbec mi to nevadilo. Jak jinak...
''Neboj, zítra tě tam zase budu pár hodin otravovat...'' poslala jsem mu odpověď

V poslední SMSce, která mi ten den přišla stálo jen: ''Y0U + M3 = ♥'' to jsem už dojetím brečela

Když jsem otevřela dveře od našeho domu, mamka se na mě vrhla a objala mě. ''Měla jsem o tebe takový strach. Proč jsi se neozvala?'' z toho jejího objetí už jsem nemohla dýchat
''Vždyť jsem ti řekla, že jsem byla za Calem v nemocnici a že jsem tam usla. A navíc, v nemocnici se nesmí mít zaplý zvonění, takže jsem to nemohla ani slyšet. Jo a mami...dost mě drtíš, už nemůžu dýchat.'' vychrlila jsem ze sebe

___________________________________________________
TAK A JE TU DALŠÍ DÍL! TEĎ MÁME TÝDEN PRÁZDNINY A TAK BUDOU NOVÉ DÍLY PŘIBÝVAT AŽ ZÁVRATNOU RYCHLOSTÍ. MÁM NĚJAKOU PSACÍ NÁLADU, TAKŽE ASI PROTO.
JINAK KAŽDÝ COMMENT A VOTE MI UDĚLÁ OBROVSKOU RADOST. POŘÁD NA NĚ ČEKÁM, TAKŽE DOUFÁM, ŽE SE JICH NĚKDY DOČKÁM.
You rule guyzz,
              AnnTheFrickinUnicorn