I Don't Wanna Go /under reconstruction/

I don't wanna go... (January)

OTÁZKA: S KÝM BY JSTE CHTĚLY PŘÍŠTÍ PŘÍBĚH? S ASHEM, LUKEM NEBO MIKEM? OPĚT MI TO MŮŽETE NAPSAT DO KOMENTÁŘŮ! VÍM, ŽE JSEM TUHLE OTÁZKU POKLÁDALA UŽ MINULE, ALE PTÁM SE JEŠTĚ JEDNOU. DĚKUJU ZA POCHOPENÍ. <3
______________________________________________
- Keep it simple a pusťte si Amnesiu. -
...Ani nevím, kdy jsem naposledy jedla. Doktoři mě nabádali, že bych fakt něco sníst měla, protože už tak jsem vlivem týhle posraný nemoci úplně vyhublá. Jenže už jsem příliš slabá na to, abych našla nějakou energii, která by mi pomohla vstát z toho příšerného nepohodlného křesla a natož aby mě nohy někam donesly. Moje tělo je jako přilepené k tomu křeslu a můj pohled upřený na Cala, který se už blíží k té pomyslné třetí metě. Od začátku ledna je v kómatu a já stále pozoruju jen jeho zavřené víčka a téměř nezvedající se hrudník. Jediné co teď vlastně celé dny dělam je, že spím, koukám do blba a zase spím. I když mám spánku požehnaně, pokaždé se cítím ještě vyčerpanější. Dokonce jsem přetala chodit i na chemoterapii. A navíc, proč bych měla za svůj život bojovat, když tu se mnou nebude Cal. Sice vím, že to zničí mojí mamku, ale já už na boj proti leukémii nemám žádnou sílu. Nekoupala jsem se už tak týden. Občas můj pohled padne na všechny ty přístroje, které pípají stále ve stejném rytmu. Každou další vteřinou narůstá můj strach z toho, co budu dělat, až na těch přístrojích nespatřím kmitající křivky, ale rovnou čáru, kterou bude doprovázet jednotný tón. No, teď si zkrátka přeju jen jedinou věc. Probudit se s amnézií a zapomenout všechno...
***************************  
Cal's POV
***********
Kómat... Lidi si myslí, že člověk v kómatu nevnímá. Já si to taky myslel, ale až když jsem se v něm sám ocitnul, poznal jsem, jaké to doopravdy je. Nejsem schopný otevřít oči nebo se pořádně nadechnout, ale slyším hlasy. Většinou je to hlas Annie nebo mamky, které jsou u mě 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Ash, Luke a Mike sem dochází vždy jednou za dva dny. Jsem rád, že na mě myslí. Páni... Když si vybavím, jak jsme spolu kravli na střední. Nejdřív jsme se neměli moc v lásce, ale za celkem krátkou dobu jsme se s Mikem a Lukem stali nerozlučnou trojkou. A když jsme se seznámili s Ashem, který je o dva roky starší. V té době nám bylo 15 a jemu 17. Připadal nám strašně dospělej. Vždycky se nám chlubil, jak už má svůj vlastní holící strojek a že už mu rostou vousy. Jelikož jsme mu záviděli, neuvědomovali jsme si, že mu narostl na tváři zatím jen takovej ten malej chmíříčkovej mustage. Říkám tomu chmíříčkovej, protože to nemělo s vousy vpodstatě nic společného. Do té doby bezstarostného dospívání bych se chtěl vrátit. Nepociťuju hlad, žízeň, bolest... prostě nic. Jako by mi vlastní tělo dávalo ultimátum. Jenže ani jedna z možností není dobrá. Buď se mi podaří otevřít oči s tím, že mě čeká následná smrt. A nebo oči nechám zavřené a budu vyčkávat, až mě odpojí od přístrojů. Zemřu tak jako tak. Dříve nebo později. Kdybych teď otevřel oči, vím jistě, že bych plakal. Bylo mi strašně líto, že ublížím mnoha lidem. Je pravda, že si teď rozhoduju o vlastním životě sám. To já rozhodnu, jestli chci využít svojí zbývající energii na to abych otevřel oči a dal rodině a kamarádům poslední sbohem, a nebo jestli je nechám ještě pár měsíců truchlit, než to vzdají a nechají mě odpojit od přístrojů. Ano, více se mi zamlouvá možnost číslo jedna. A tu jsem se taky rozhodl uskutečnit. Jen počkat na tu správnou chvíli.
*******************************
Annie's POV
**************
Zaslechla jsem zaťukání na dveře, přičemž jsme se na sebe s paní Hoodovou podívali a pronesli téměř sborově ''Dále.''
Dveře se rozevřely a v nich stáli Luke, Michael a Ashton. Vplížili se dovnitř a když za sebou zavřeli dveře. Vykročili směrem k paní Hoodové a jeden po druhém jí objali. To samé udělali, když došli ke mě. Probíhalo to v takové tichosti, že by jsme slyšeli i dopadnout špendlík. Rozmístili si židle, které stáli v rohu místnosti ve zbývajícím místě okolo postele. Už jsme tam seděli asi další půlhodinu, když jsem ucítila malý tlak vyvíjený na mou dlaň. Jen jsem otevřela pusu dokořán  a do očí se mi okamžitě nahrnuly slzy.
''On-... on mi právě stiskl ruku!'' vyjekla jsem
''To není možné...'' vyskočila paní Hoodová ze židle a chytla Cala za ruku
''My-... my asi dojdeme pro doktora.'' vyjekli Luke s Ashtonem dvojhlasně
Rozběhli se ke dveřím, které za sebou následně zabouchli. Mike vstal a obešel postel, aby si mohl stoupnout k Calovi co nejblíže. Na tváři měl směs vyděšeného, překvapeného a smutného výrazu.
Všichni jsme směřovali pohledy jen na Calovo ruku a oči, které se v tu chvíli začaly pomalinku otevírat. Zakryla jsem si ruku pusou, abych nezačala křičet.
''J-...já...Co když to bude bolet...'' zachraptěl najednou a stisk na mé ruce zesílil
''Neboj, jsem tu s tebou. Bude to v pořádku.'' přesvědčovala jsem nejen jeho, ale i sama sebe
''Já ti nechci ublížit. Bojíme se... Já-...nechci odejít.'' rozplakal se
''Zlatíčko vydrž!'' konejšila ho paní Hoodová, zatímco já jsem mu dala pusu na čelo
V tu chvíli do pokoje vtrhl doktor.
''Prosím, opusťte pokoj!'' zakřičel
''Co-...cože? Nikam nejdu!'' vyjekla jsem a nehla se od Cala
''Slečno, prodělal šok. Musíte neprodleně opustit pokoj!'' zahřměl doktor
''A-...ale...'' chtěla jsem ještě něco namítnout, když mě Ashton s Lukem chytili za ramena a vedli mě odtud pryč
Hned co se za námi zavřely dveře, do kterých se stačilo ještě nahrnout pár doktorů a sestřiček, sesula jsem se k zemi. Bylo toho na mě už příliš. Opřela jsem se o zeď a civěla na paní Hoodovou, kterou uklidňovala nějaká sestřička. Ke mě přišli kluci a sedli si vedle mě na zem, přičemž se také opřeli o zeď. Hlava mi spadla na Mikovo rameno a já se pustila do hlasitého pláče.
''Dobrý, bude to dobrý.'' Luke si kleknul přede mě a stíral mi potůčky slz, které stékaly po mé tváři
''Neplakej.'' přidal se k němu Ashton a objal mě okolo ramen
''Jsem ráda za všechno, co jste pro Cala udělaly. Má štěstí, že má takové kamarády.'' hlesla jsem po chvíli, ale nepřestávala jsem brečet
**********************
Po uběhnutí celého nekonečna se dveře číslo 17 otevřely a vyšel z nich celý soubor lékařů a sestřiček. Rychle jsem se zvedla ze země a společně s klukama jsem přešla k paní Hoodové, která seděla zhroucená v křesle u zdi naproti. Celý personál zamířil někam do chodby, jenom jeden doktor se od nich oddělil a mířil přímo k nám. Byl to Calovo ošetřující doktor. To on vozil Cala každý den z kontrol. Když k nám došel, nejdříve si s námi podal ruku a potom udělal to nejhorší gesto, které jsem rozhodně nechtěla spatřit. Zakroutil hlavou a dodal jen: ''Upřímnou soustrast. Calum bojoval statečně, ale nezvládl to. Je mi líto.''
Hned na to se mu objevily v očích slzy a tak se otočil o odešel.
''Nezvládl to...nezvládl to...bojoval statečně...je mi líto...'' tyhle slova mi kolovala hlavou jako nějaká ozvěna pořád dokola
Už jsem ani neměla sílu brečet a tak mi zbývalo jen jediné... Skácela jsem se k zemi.
_____________________________________________________

A JE TO TADY LOVES... :'C TOHLE BYL PŘEDPOSLEDNÍ DÍL 'I don't wanna go...'. ZÍTRA PŘIDÁM JEŠTĚ EPILOG. A NÁZEV PŘÍBĚHU JSEM ZAKOMPONOVALA I DO SAMOTNÉHO PŘÍBĚHU: I don't wanna go...= CALOVA POSLEDNÍ SLOVA: Já nechci odejít... ZA PŘÍPADNÉ CHYBY SE OMLOUVÁM. KDYŽ JSEM TO PSALA, BREČELA JSEM. ANYWAYS...NEZAPOMEŇTE MI DO COMMENTŮ NAPSAT, S KÝM CHCETE DALŠÍ PŘÍBĚH. A TAKY  NAPIŠTE, ZDA MÁM UDĚLAT EPILOG Z POHLEDU TŘETÍ OSOBY NEBO ANNIE. DĚKUJU. P.S.- CHCI VÁM OPRAVDU HROZNĚ MOC PODĚKOVAT ZA 680+ PŘEČTENÍ A 45+ VOTES. BADASS... :D        
                                            Áááj láááf joouu tu d můůn end bek!
                                                            You rule guyyzzz!
                                                     AnnTheFrickinUnicorn <3