I Don't Wanna Go /under reconstruction/

A boy, who doesn't hide his feelings...

Mamka mě konečně pustila ze svého sevření a já se šla usadit ke stolu k večeři.
''A jak je Calumovi?'' přerušila chvíli ticha
''Už lépe. Zítra ho půjdu zase navštívit.'' zahuhlala jsem
''A co takhle škola, dámo? Jestli jsi nezapoměla, chodíš na vysokou.'' pozvedla obočí
''Řeknu ti to asi tak... Pro Cala se vzdám i vzdělání, jen abych mohla být s ním. Maturitu už stejně mám. A jestli to nevíš, mám leukémii a brzo umřu, takže bych se stejně dokončení školy nedočkala'' vypadlo ze mě a začala jsem nabírat tmavě červenou barvu v obličeji
''No, vidím, že ke Calumovi něco cítíš a... rozkazovat ti už taky vlastně nemůžu. Je ti přece 18.'' v tu chvíli se na její tváři objevil nepatrný úsměv
''No, tak trochu...'' a s těmito slovy jsem odešla od stolu

Když jsem se vysprchovala a oblékla jsem se do pyžama, chňapla jsem po své oblíbené knížce askočila na postel. V tu chvíli se mi rozsvítila obrazovka na mobilu. Volal mi Cal! Rychle jsem to zvedla.
''Ahoj, krásko!'' zněl, jako by šeptal
''Ahojky, ty šeptáš?'' zeptala jsem se
''Tak trochu. Neměl bych tady používat telefon a navíc už je půl jedenáctý a skoro všichni už spí.'' objasnil a rošťácky se zasmál
''Aha... A jak ti je?''
''Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu. Jakou chceš slyšet dřív?'' vychrlil na mě
''A-asi tu špatnou.'' řekla jsem s obavou z odpovědi
''Zítra mě vezmou na kontrolu k doktorovi a ten mi řekne, jak dlouho budu ještě žít a tak vůbec.''
ozvalo se po chvíli ticha ze sluchátka
''A ta dobrá?'' řekla jsem a v očích už se mi leskli proudy slz
''Ta kontrola u doktora bude má poslední a pak mě z téhle nemocnice prospustí. Prý se můj stav hodně zlepšil a že to je zázrak, protože normální člověk by se nezotavil za pouhé dva dny.'' jeho hlas byl plný nadšení
''Doufám, že za mnou dorazíš.'' dodal
''Samozřejmě, že za tebou příjdu. A to že jsi se tak rychle zotavil, to není zázrak... Ty jsi totiž můj velkej bojovník! '' vypískla jsem jak 13ti letá fanynka na koncertu Justina Biebra
Chvíli jsme jen poslouchali ve sluchátku náš dech. A pak jsme dostali nehorázný záchvat smíchu.

Nakonec jsme si popřáli dobrou noc a zavěsili jsme.
Já si hned zalehla pod peřinu a okamžitě usla.

...Byla sobota. Ráno jsem vstala asi v půl osmý a celá natěšená jsem se letěla připravit. Nejdříve jsem šla do koupelny a vyčistila si zuby. Pak jsem se nalíčila. Dneska jsem si nachala opravdu záležet a tak jsem použila řasenku, broskvový lesk na rty a na svou opálenou pleť jsem nanesla ještě trochu bronzeru a tvářenky. Linky jsem nepoužila, aby mi vynikly mé zeleno-hnědé oči.
Své od přírody vlnité tmavě hnědé vlasy dlouhé pod prsa, jsem nechala volně rozpuštěné.
Na sebe jsem si vzala dřínové high-waisted šortky a nějaké bílé tílko. Od té doby, co jsem se dozvěděla o mé nemoci jsem výrazně zhubla a tak mi bylo oblečení volnější.
Pak jsem popadla mobil a šla se obout. Nakonec jsem zvolila bílé conversky. Nakonec jsem mamce nechala na stole vzkaz a zabouchla za sebou dveře.
Nasedla jsem do auta, nastartovala a vyrazila směr nemocnice.

...Zaklepala jsem na pokoj s číslem 17.
''Dále.'' zaslechla jsem
Otevřela jsem dveře a uviděla Cala, který dnes vypadal o moc lépe než včera.
Bez jediného slova jsem ho běžela obejmout. Seděl na kolečkovém křesle, tak jsem se musela trochu nahnout.
''Tak rád tě vidím!'' uviděla jsem mu v očích nadšení
''Já tebe taky!'' a s těmito slovy jsem si sedla na jeho klín
''Doufám, že nás ten vozík oba unese.'' obával se Cal
''Vždyť jsme oba úplně vyhublí. Ten proklatej vozík nás prostě musí unést!'' zaprotestovala jsem
Přitiskl si mě k sobě jak nejblíže to šlo, chytil mě za zátylek a začal mě líbat. Polibek od Cala pro mě byl stále novou záležitostí, kterou jsem si ale plnými doušky užívala. ''Miluju - tě..,'' šeptal mezi polibky  
Poprvé v životě mi někdo řekl 'Miluju tě'. Teda kromě mamky.
Naposledy jsem ho políbila na krku, opřeli se o sebe čeli a asi minutu jsme se dívali navzájem do očí. Pak jsem mu vyskočila z náručí.

''Je čas vyjet.'' snažila jsem se, aby to znělo povzbudivě
''Tak...tak dobře.'' hlesl nešťastně

Na chodbě jsme potkali zrovna přicházející paní Hoodovou, která Cala okamžitě objala, dala mu pusu na čelo a mě věnovala úsměv.
Calovo vozík jsem tlačila až k doktorovo ambulanci.
''Měla bys tu na nás počkat.'' řekla a chytila mě za rameno paní Hoodová
''Ale-...'' namítl Cal
''Neboj zlato, Annie tu na tebe počká.'' přerušila ho paní Hoodová
''To je v pořádku, sednu si tu a třeba si zatím přečtu nějaký časopis.'' pohladila jsem Cala po tváři

Když se za nimi zavřeli dveře, popadla jsem první časopis, který jsem uviděla. Zdálo se mi, že to trvá celou věčnost, ale když se znova otevřely dveře ambulance, uběhlo jen 10 minut.

Vyjel odtud na vozíku Calum, který tlačil vozík vlastní silou. Okamžitě jsem za ním vystartovala a klekla si k němu.
''Tak povídej, jak to dopadlo?'' vychrlila jsem ze sebe
V tu chvíli Calovi zeskelnatěly oči a začal se z nich linout proud slz. Já se taky rozbrečela a položila mu svou hlavu do klína.
''Zbý-zbývají mi dva měsíce...'' nedořekl a nechal naplno uvolnit své city
Jen jsem na něj tupě zírala na jeho bezmocný pohled a s očí mi prodily další potoky slz.
''Ale...ale... Já tě miluju!'' vykřikla jsem
''Já vím. Když budu chodit na chemoterapii, možná budu žít ještě čtyři měsíce.'' pevně mě objal
''Já ale chci, abys tu byl se mnou napořád!'' neovládla jsem se
V tu chvíli jsem postřehla, že paní Hoodová už taky po delší diskuzi s doktorem za sebou zavírá dveře a jde směrem k nám. Oči měla úplně zarudlé od pláče a zrovna asi hledala v kapse kapesník...

__________________________________________________
JE TO TU! PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE UŽ ASI VÍTE, JAK TENHLE PŘÍBĚH SKONČÍ. :'C
TAHLE POVÍDKA BY MĚLA BÝT 10-15 DÍLŮ DLOUHÁ.
 ZAČALA JSEM UŽ PSÁT DALŠÍ PŘÍBĚH, VE KTERÉM SE OBJEVÍ MIKEY NEBO ASH. SAMA JEŠTĚ NEVÍM.
COMMENT I VOTE POTĚŠÍ! BYLA BYCH ZA NĚ MOC RÁDA.
                                      You rule guyyzzz!
                                               AnnTheFrickinUnicorn