Dohoda

12. kapitola

Pohled Bethany

Ráno nebylo o nic lepší než večer. Všechny jsem svým brzkým odjezdem překvapila. Snažili se mi to vymluvit, protože jsme v Hamcesteru měli strávit i Silvestr, ale místo toho Nový rok oslavíme s Fergiem spolu v Islesbury. Nejdřív se mu jet nechtělo, ale nakonec souhlasil. Nikomu jsem však neřekla, jaký byl pravý důvod odjezdu. Sama jsem moc nechápala, proč jsme se vlastně se Sethem tak pohádali. I přesto jsem ale nelitovala svého rozhodnutí.

Měli jsme štěstí, že se sněhová bouře během dopoledne uklidnila, proto jsme mohli bez obav opustit bezpečný Hamcester. Dokonce skrz mraky vykukovaly sluneční paprsky a sníh se krásně leskl.

"Ne, nech tam tuhle písničku, ta je dobrá," protestovala jsem, když Fergie přepnul jednu z mých oblíbených písní.

"Vážně?" přeměřil mě Fergie pochybovačným pohledem, "vždyť je hrozná."

Místo reakce na Fergieho komentář k výběru mé hudby jsem začala zpívat refrén Hey Baby. Protočil oči v sloup.

"Hele Beth, proč jsme vlastně odjeli? Nechtěl jsem to tam s tebou řešit, ale teď tady nikdo není," zeptal se mě Fergie a ztlumil hlasitost rádia. Na sucho jsem polkla.

"Ale, pohádali jsme se se Sethem. Nic víc," odpověděla jsem.

"Proč?"

"To je jedno, nechci o tom mluvit."

Ve skutečnosti mu to jen nechci vysvětlovat, protože ani nevím, jak bych to vysvětlila. Akorát by z toho byl víc zmatený než já.

"Já chci vědět proč. Jestli má nějakej problém, vyřeším to s ním, je to přece můj kámoš. A jestli s tebou má nějakej problém, má problém i se mnou," nedal se Fergie. Povzbudivě mi zmáčkl stehno.

Nervózně jsem ťukala prsty o své koleno a snažila se vymyslet, co mu vlastně řeknu.

"Pohádali jsme se kvůli Lydii."

"Neříkej mi, že jedeme domů jenom kvůli Lydii. Nejsem blbej," zamračil se. Zpražil mě pohledem a já v tu chvíli uviděla ceduli 'Marnmouth', kde bydlí kluci. Oddychla jsem si.

"Nemůžeme si o tom promluvit později? Jsem unavená."

Fergie si povzdechl. "Fajn, vyhodím tě doma a stavím se zítra, ano?"

Fergie zabočil na příjezdovou cestu domu a vypnul motor. Stiskl silou volant, což ve mně vyvolalo pocit, že mi chce něco sdělit. Nic jsem však neřekla, pouze jsem čekala, co z něj vypadne.

"Hele Beth, je všechno v pohodě, že jo?" nepodíval se u toho na mě, měl pohled upřený před sebe.

"Samozřejmě," odpověděla jsem mu a vtiskla mu pusu na tvář. Nevím proč, ale i já jsem v tom hlase neslyšela jistotu.

"Fajn," věnoval mi letmý úsměv a potom vystoupil, aby mi mohl vytáhnout tašku z kufru.

Nechtěla jsem být v tom velkém domě odpoledne sama, proto jsem zavolala Lydii, jestli se už vrátila od otce. Naštěstí se dnes dopoledne vrátila stejně jako já, proto se zastavila. Těšila jsem se, že ji zase uvidím. Jednak je to už nějaký ten pátek, co jsme spolu strávily čas jen my dvě a jednak jsem s ní chtěla mluvit o Sethovi. Chtěla jsem vědět, co mi k tomu řekne ona. A hlavně se chci ujistit, že je v pořádku a Sethovo odmítnutí zvládne. Jsem na sebe trochu naštvaná, že jsem to vypustila z hlavy, ale nějak mi to během toho měsíce a půl nedošlo. Je to ode mě snad sobecké, že jsem pro jednou myslela jen na sebe a svoje štěstí? Doufám, že ne.