Dohoda

15. kapitola

Pohled Setha

Na stadionu se ozývalo ostří na ledě a hokejky narážející na led nebo do puku. Bruslil jsem víceméně po paměti, neboť jsem vůbec nevnímal, co dělám. Nemohl jsem přestat myslet na otce, s nímž se mám setkat již za dva dny na zápase. Nevěděl jsem, co mám čekat. Kdyby nešlo o moji budoucnost, nejspíš bych nepřišel. Možná právě to, že jde o moji budoucnost, mě to tolik trápí. Bál jsem se, že na mě bude tvrdší než na ostatní, nebo že mě protekčně protáhne do draftu. Přestože jsme se moc nebavili, byl jsem jeho pýcha. Nedovolil by, abych se nestal profíkem.

„Sullivane, co to má znamenat?! Začni hrát pořádně, a ne jako malá holka!" zařval po mně trenér, když jsem upadl. Než jsem se postavil zpátky na nohy, chvíli mi to trvalo. Nejradši bych zůstal ležet. Trenérova slova mi vracela vzpomínky na dětství, které bych nejradši vymazal.

Před 11 lety

„Pro Kristovy rány, snaž se trochu! I holky hrají líp než ty! Vždyť jim to posereš!" uslyšel jsem otcův rozhněvaný hlas, když jsem kličkoval s pukem mezi protihráči směrem k bráně. Přestával jsem cítit své nohy, které jsem měl jistě zakrvácené. Čelist jsem měl pohmožděnou ještě ze sobotního zápasu, proto mě jakákoliv rána do hlavy nesmírně bolela.

Protihráč do mě párkrát vrazil, než jsem se svalil na zem a ukradl mi puk. Viděl jsem, jak otec pěstí naštvaně bouchl do plexiskla. Arénou se ozvalo troubení oznamující gól a konec zápasu. Já jsem však stále ležel na zemi. Neměl jsem sílu vstát.

Pomalu jsem přijel k bráně, abych mohl vylézt z ledu. Neohlížel jsem se kolem sebe, protože jsem věděl, co mě čeká. Mí spoluhráči zdrceni z prohry mířili do šatny, kam jsem měl namířeno i já. Po cestě mě však za dres chytl otec a vedl mě do kanceláře. Ztuhlo mi celé tělo.

„Co to kurva mělo znamenat?!"

Neodvážil jsem se mu podívat do očí. Neschopen slov jsem hleděl do země.

„Takovou ostudu Sullivanům dělat nebudeš! Rozumíš?" pokračoval, ale já mu stále neodpovídal. „Stydím se za to, že jsi můj syn. Měl jsem tě to naučit líp... Tak kurva, řekni už něco!"

Tak moc jsem se chtěl bránit a říct mu, že mě jeho slova bolí. Ale nemohl jsem. Stál jsem jako přibitý.

A pak to přišlo. Ucítil jsem bolestivou ránu na své čelisti. Zapotácel jsem se k zemi a ihned se chytl za bolestivé místo. Do očí se mi hrnuly slzy. Přestože to nebylo poprvé, doufal jsem, že už se to nestane. Doufal jsem, že mě můj tatínek už nikdy neuhodí.

„Po tomhle se to snad už naučíš!"

Nyní

Čekaly nás poslední minuty tréninkového zápasu. Věděl jsem, že se musím vzpamatovat a přestat myslet na všechny ty sračky, které ve mně hnily. Ničily mě a já si to dobře uvědomoval.

Zvedl jsem hlavu a pomalu i své tělo, když v tom jsem na tribuně zahlédl otce. Seděl v nejzazší řadě, ale i odsud jsem nemohl přehlédnout jeho propalující pohled. Měl založené ruce na prsou a svraštěné obočí jako vždy. Zatajil se mi dech. Kdyby mi bylo zase třináct, nepohnul bych se. Věděl jsem ale, že mu musím dokázat, že jsem lepší. Že jsem silnější než kdy před tím.

Rychle jsem zase vzpamatoval, abych mohl zanalyzovat stávající situaci na ledě. Ozzy bránil naši stranu, ale bylo vidět, že má problémy. Anthony se přibližoval k naší bráně velmi šikovně. Musel jsem zakročit. Rychle jsem se rozjel k němu a začal se prát o puk. Poháněl mě otcova přítomnost. Jakmile se mi podařilo získat puk, sebral jsem veškerou sílu a energii a rozjel jsem se bleskovou rychlostí k protější bráně. Kličkoval jsem mezi spoluhráči a když se mi naskytla cesta k bráně, vystřelil jsem puk přímo do brány.