Disconnected

1.4

 Tuhle část bych chtěla věnovat melounovi, ona tuhle story sice nečte, ale tak nějak jsem tuhle část napsala po naší včerejší menší hádce a vám to smysl možná nedává, ale jí (doufám) bude. 26/10 jsme měly 10ti měsíční výročí, co se známe a (i když to nemám ve zvyku říkat) záleží mi na ní víc jak na komkoliv jiném. Napsala bych toho tady více, ale ona všechno potřebné ví a já jen prostě tak nějak cítila, že jí tuhle část chci věnovat. žiju tě unicorne xx

"Prosím, pusť mě." zašeptala jsem, klepala jsem se strachem. Nevím čeho je schopný, přiložil své ruce na mou tvář a já zavřela oči, což způsobilo, že několik mých slz steklo po jeho dlaních. Měl je tak hebké, za jiné situace bych si užívala jeho doteku a pravděpodobě se usmívala jako blázen, kterého zrovna po několika letech mučení propustili z psychiatrické léčebny.

Chtěla jsem se mu tak moc podívat do očí, ale nemohla jsem. Bála jsem se co bych viděla, bála jsem se, že by se ty nádherné modré oči změnily přímo přede mnou v matně černé. Proč jsem se do nich vlastně chtěla podívat? 

Chtěla jsem tam najít naději. Naději, že Luke je možná tím, jakým jsem si myslela, že je. A ne tímhle... monstrem.

A potom v mé vlastní díře zoufalství, v mé propasti pochybností a planoucích nesplnitelných naději se znova zažehnul ten plamen. Ten plamen, který jsem tak dlouho necítila, myslela že byl ztracený.

Luke mě políbil a já se najednou, nečekaně, aniž bych chtěla, cítila živá.

Odstrčila jsem ho a dala mu facku, bála jsem se co přijde dál, tak jsem začala utíkat. K mému překvapení tam jen stál a tupě zíral. Neměl ani ponětí, že bych tohle mohla udělat. Nemyslel si, že bych si to někdy dovolila.

Co ale nechápu je... proč? Proč vyzvídal od Mikeyho jaká písnička mi nejvíce ublíží a proč mě potom jen tak políbil? A hlavně proč mu Michael vůbec pomáhal?

 *o dva dny později*

Ještě jsem nemluvila s Michaelem.

Ještě jsem nemluvila s Lukem (naštěstí).

Ještě jsem nemluvila s bráchou.

Ptáte se jak jsem to dokázala?

Tak aby jste tomu rozumněli, nechte mě se trošku vrátit.

Ten večer, co mě Lucas vylákal, aby mě mohl zesměšnit a rozhodl se mě políbit, ten večer to pro mě byla poslední kapka. 

Když jsem přišla domů, Calum tam nebyl a já, má zlomená duše a mojí vnitřní démoni jsme zůstali sami. 

FLASHBACK (jen tak, kdyby to někoho zajímalo, psala jsem to při písničce Little Do Yo Know)

Seděla jsem, zády opřená o mou postel a zírala na noční oblohu. Pamatuju si, že skoro svítalo, když jsem popadla ten ledový kousek kovu. Celý můj obličej byl pokrytý nezasychajícími slzami, které proudily stále více a více z mých očí. Ruce se mi klepaly a já se snažila dělat všechno proto, abych se mohla normálně nadechnout. Několikrát jsem si přejela tím nádherným stříbrným lesklým kovem přes mou nezahojenou kůži na zápěstí.

Zírala jsem na své jizvy a obdivovala je. Brala jsem je jako něco nádherného, byl to můj malý kousek umění. Jako nádherná kresba, která čekala na dokončení. Jako písnička, které scházely poslední slova, poslední tóny k perfektnosti.

A té jsem hodlala té noci dosáhnout.

Zavřela jsem oči a užívala si toho pocitu, kdy mi krev stékala po rukou. Nadechla jsem se a vnímala všechny možné vůně, které se v mém okolí nacházely. Vůně mých parfémů, které stály postavené na poličce. Vůni ovzduší před deštěm. Vůni čerstvě posekané trávy. Vůně Calumova trička, které jsem na sobě měla. Vůně šampónu, který jsem použila na své vlasy.