Disconnected

2.3

3 dny zbývající do Vánoc. Miluju Vánoce, ale letos na ně nemám vůbec náladu. Doufám, že tahle moje nálada nepokazí mé jinak skvělé dárky. Tohle je jediná věc v čem si věřím; že umím vybrat skvělé dárky. Calumovi jsem koupila lístky na Blink-182, tak snad bude mít radost. Za to všechno, čím si se mnou musí procházet, si zaslouží ode mě dostávat dárky, které mu udělají radost. A ne debilní svetry a podobné hovadiny. Ty lístky jsem koupila čtyři, takže to je vlastně dárek pro všechny. A tím bych Vánoce měla vyřešené. Dole jsou právě všichni a zdobí stromek spolu s celým domem. Já se rozhodla zůstat zavřená ve svém pokoji, jak říkám: letos na tohle vůbec nemám náladu.

Ještě k tomu jsem celý minulý týden musela chodit do školy, abych si mohla napsat závěrečné testy. Doufám, že aspoň s trojkama projdu. Jestli ne, tak si budu muset v dalším semestru brát hodiny navíc, aby mě pustili do maturitního ročníku.

Slyšela jsem ze zdola hudbu a smích, věděla jsem, že se nakonec baví. Dokážu si živě představit, jak po sobě hází vánočními řetěžy a porozbíjeli většinu baněk. Nikdo z nich to nechtěl dělat, prý jsou na to moc "punk rock". Ale věděli, že mě ven nevytáhnou a tak jím nic jiného nezbylo.

Tenhle rok všichni tři slaví Vánoce u nás. Ani nevím proč, Calum mi to prostě oznámil. Ne, že by mi to vyloženě vadilo. Ale jak už jsem milionkrát zmínila, moje vánoční nálada je na nule. 

Zrovna mi hrála Goodbye Agony od Black Veil Brides, když z mých očí opět vyteklo několik slz. Nebyl to jeden z mých nejlepších dnů. Už od té doby, co jsem se vzbudila, mi bylo na hovno. Stres že školy mi neudělal nejlépe. Kromě všeho ostatního, jsem se začala stresovat i školou a posledním ročníkem, který mě příští rok čeká. 

Nevěděla jsem, jestli mě do něj vůbec pustí. A budu potom schopná odmaturovat? Ale otázka, která mě žrala nejvíc - budu tady ještě vůbec? 

Nejhorší na těhle stavech je, že chcete umřít. Pořád. 24/7. Jediné, co si přejete je, aby jste byli mrtví. Nikdy není chvíle kdy byste to nechtěli. Ale i přesto vás něco drží, jakoby jste ani nevěděli co. Jakoby tady prostě bylo něco, co vám nedovolí odejít. A snaží se vás držet zuby nehty naživu. Je to, jakoby jste nevěděli kdy? Kdy to udělat. Říkáte si: dneska. Jo, dneska. Ale potom najednou zjistíte, že musíte ještě něco dořešit a odložíte to. Je to jako začarovaný kruh, ze kterého se nedá ven.

A jediné, co vám pomáhá, abyste z toho úplně nezešíleli je sebepoškozování. A nejsmutnější je, že nedokážete přestat. Ať byste se snažili, jak moc jste chtěli, nemohli byste přestat. Možná na pár týdnů, nebo měsíců, ale nakonec se k tomu vždy vrátíte. Jednou začnete a už nepřestanete. Nevidíte důvod přestat, pomáhá vám to. Milujete to. Ten pocit, že jste schopni kontrolovat svou vlastní bolest. Přijde vám, že vám nikdo a nic nemůže ublížit, protože vy sami jste tím, kdo tu bolest kontroluje. 

A přesně pro tuhle variantu jsem se rozhodla. Došla jsem do koupelny a ze zásuvky pod umyvadlem jsem vytáhla svojí nejlepší kamarádku. Nedokážu jí říkat jinak. Pod pojmem žiletka si nepředstavím, to co mi moje nádherná kovová ledová královna přináší. Tu nádhernou bolest, která pro mě znamená tak moc. Tu nádhernou úlevu, která přijde potom. Tu bezcitnost. Když cítíte, jak se vám pomalu všechno v nervovém systému uklidňuje. Mozek se přesouvá na jíné místo, jako by ochabnul. Nevnímáte. Necítíte. Jen sedíte a sledujete, jak krev vytéká z vašeho zápěstí, nohou, břicha. Čehokoliv v podstatě. 

Je to prostě nádherný pocit, kterému když jednou podlehnete, už bez něj nedokážete žít.

(Poznámka autora: prosím NIKDY! nezačínejte se sebepoškozováním. Pokud máte problém, promluvte si s někým, sakra klidně napište i mě, ale hlavně s tímhle ani ničím podobným nezačínejte. Všichni si vždycky říkají, že když budou chtít přestat, přestanou. Ale není to tak lehké. Prosím vás, vážně NIKDY NIKDY NIKDY nezačínejte. Mám vás ráda, a lidi kolem vás taky, i když to tak možná ne vždycky vypadá.)