Disconnected

1.6

VYSVĚTLENÍ: Padla několikrát otázka proč angličtina? dva prosté důvody. 1) někdy to tam tak musí být, protože to zní lépe/jinak by to nedávalo smysl. 2) je to tak trochu můj zlozvyk, jak lidi co jsou se mnou už déle vědí. Jelikož se dost pohybuju v angličtině (čtu anglicky, píšu si s lidma anglicky, mluví co nejvíc můžu anglicky až dokonce seru matku:D). Vím, že některým lidem to asi vadí, a věřte mi, že se snažím to omezovat, ale někdy mi přijde že to tam prostě musí být anglicky, protože vím, že bych to tak dobře česky nevyjádřila. Takže se omlouvám, a doufám že vám to moc nevadí (vážně se snažím to tam dávat, co nejméně).

...

OTÁZKA: JEN TAK ZE ZAJÍMAVOSTI KOHO BY JSTE CHTĚLI VÍCE?? #MELLA (Mikey&Bella) NEBO #BUKEY (Luke&Bella) ?????? 

....

 Loktem opřená o okno, zaražená v sedačce jsem se v tichosti dívala z okna. Vnímala jsem jeho přítomnost, ale zároveň nevnímala nic jiného než svítání slunce, které se lenivě drápalo na své místo. Stáli jsme na nějakém vyvýšeném místě, tak abychom svítání mohli pozorovat. 

Ticho přerušil, když se zeptal otázku, kterou jsem se vlastně chtěla zeptat taky, ale bála se. "Co teď?" odmítala jsem se na něj podívat, ale cítila jsem, že on na mě upřeně zírá. 

"Řekla bych, vrátíme se tam kde jsme byli.." odmlčela jsem se, podívala se na něj a přiznala "ale popravdě? Nechci aby to bylo 'tak" vložila jsem důraz na toto slovo "jak to bylo." a doufala, že mu dojde co myslím.

"Jo, neboj se, já- tohle bych" zakoktal se, nervózně si protřel kořen nosu a loket si opřel o okno na své straně. "Tuhle chybu bych už nikdy nezopakoval, ale myslel jsem." "-Já vím cos myslel" přerušila jsem ho a opět se zahleděla na svítání před námi.

"Jenom protože jsme spolu spali, neznamená to že..." "-Já vím." přerušil on tentokrát mě a já se nad tím tiše uchehtla a zakroutila nepovšimnutě hlavou.

Povzdechla jsem si a ruce si vložila do klína, hrála jsem si nervózně s prsty. Luke si toho všimnul a svou ruku položil na mou, pevně jí stisknul a podíval se do mých slzami se zaplňujících očí. "Nemáš ponětí jak moc se nesnáším, za to se mezi náma stalo. Tak moc si mě zranil a zničil a já ti i přesto nedokážu odolat a za to se nesnáším." A nesnášela jsem se také za tu upřímnost, kterou jsem mu právě poskytovala. Nevěděla jsem, kde se to ve mě bere, a zastavila bych to kdybych mohla, jenže jeho oči byly jako domov. Domov, kde se nemusím bát. Ironické že? Že zrovna u kluka, který mi udělal co mi udělal... po všech těch letech a po vší té bolesti, je to on komu se nebojím otevřít.

Hlavu si opřel o svou dlaň, po chvilce se vzpřímil a praštil vší silou do volantu. Druhou rukou pořád tisknul tu mou, začínala mě bolet. Nejspíš si to ani neuvědomoval, ale skoro mi jí drtil.

"Luku." zasténala jsem a pokusila se mu vyškubnout, ale jen zíral před sebe a jeho líce pochodovali vztekem. "LUKU!" zvýšila jsem hlas, podíval se na mě a jakoby jeho tělo něco opustilo a on se vrátil zpět. Pustil mou ruku a nevěřícně se díval na tu svou. "Já-já" nevěděl co má říct. Promasírovala jsem si svou dlaň, abych do ní vrátila cit a sklopila pohled k mým nohám.

"Promiň, nevím-já-"

"V pohodě" řekla jsem, tahle 'maličkost' se ani z daleka nevyrovnala ničemu z toho, čím jsem si prošla, takže mě to vlastně nezajímalo. Nepotřebovala jsem aby se omlouval. Ani za tohle, ani za nic jiného. Už se mi omluvil dostkrát, jenže žádná omluva, bez ohledu na to kolikrát ji vysloví, mi nepomůže zapomenout na tu noc, kdy se u nás doma konala párty. Druhý školní týden, pokud si dobře pamatuju. Už jsou to skoro dva měsíce, jenže já se z toho pořád nemůžu dostat a nemyslím si, že někdy vůbec budu schopná vrátit své staré já.