Disconnected

1.8

"You destroyed me Luke."

"Vzal jsi mi možnost někomu věřit, vzal si mi všechnu sebeúctu, která mi zbyla."

"Protože tě tak moc nesnáším."

"Nesnáším." "Tak moc tě nesnáším."

Tyhle věty se mu proháněly hlavou, ať se snažil jak chtěl, nedokázal vnímat nic jiného než jen slova, která mu tak ubližovala. Slova, která mu vythrávala srdce. Slova, která Isabella řekla. A i přestože věděl, že si je zasloužil, ničilo ho to. Možná právě proto. Nedokázal žít sám se sebou. Nedokázal žít s faktem, že jediný člověk, kterého miluje, ho nesnáší. A všechno je to jeho chyba a nikoho jiného. Jen jeho. "FUCK!" zařval a vrazil pěstí do zdi. Shodil všechno ze stolku v Mikeově obýváku.

"Hemmo musíš se uklidnit, nebo mi zničíš celý barák." ucítil ruku na svém rameni, Mike se ho snažil uklidnit. Byl na něj naštvaný, možná ho část jeho i nesnášela, ale pořád to byl jeho nejlepší kámoš.

"LEAVE ME THE FUCK ALONE!" věděl, že je to tím alkoholem. Přehnal to a věděl moc dobře proč. Nedokázal unést všechnu tu vinu, kterou sám sobě kladl. Už nevěděl jak dále, nedokázal bez Belly žít. A nedokázal žít s tím faktem, že ho nesnáší. Že je to jeho chyba. Že za to všechno může on a jedině on.

Hodil sebou o zem, lépe řečeno zakopl a skončil vedle gauče. Ruce si dal přes oči, protože věděl, že je brzy opustí slzy. Nedokázal to všechno unést. Jeho srdce nezvládalo tu bolest, kterou způsobil jí a zároveň sám sobě.

Mikey na druhou stranu, tam jen stál a sledovat jak se jeho nejlepší kamarád, kterého ještě před pár lety nesnášel, hroutí. A on sám z toho byl na dně, protože nevěděl, co by mohl udělat, aby mu pomohl. Doufal jen, že Isabella zareáguje na jeho zprávu a přijde. Byla to podle něj poslední možnost. Ví moc dobře, jak hodně jí Luke ublížil, ale taky ví, že Luke to bez ní nezvládne. Právě je toho svědkem. Sice je Luke totálně na mol, ale Michael moc dobře věděl, že alkohol nic nemaskuje. Právě naopak, vaší vnitřní démoni vás pak zžírají ještě více. Marně se posadil na vedlejší gauč a snažil se na Luka mluvit, nějak ho uklidnit, ale on vůbec nereágoval. Byl ve svém vlastním transu bolesti.

"Nesnáším." "Tak moc tě nesnáším."

"Nesnáším." "Tak moc tě nesnáším."

"Nesnáším." "Tak moc tě nesnáším."

"Nesnáším." "Tak moc tě nesnáším."

"Nesnáším." "Tak moc tě nesnáším."

Její slova ho doslova pronásledovala. Srdce ho doslova bolelo. Svíjelo se v nevydržitelné kreči a nebylo úniku. Jakoby tohle nemělo nikdy skončit. Den ode dne to Luka zabíjelo více a více. Byla to právě ta úzkost, která vám dá pocit, že nemůžete dýchat, která ho ničila. Právě ten svírající pocit, jako když se vaše hruď semkne a nedokážete ji opět uvolnit.

Bella. Mě. Nesnáší. - to bylo jediné na co dokázal myslet a ničil sám sebe více než ta samotná slova. Přemýšlel nad vším a její bolest, kterou jí on způsobil skombinovaná s tou jeho vlastní se nedala zvládnout. Neviděl únik. Doslova se štěpil na milion kousíčků a nedokázal to zastavit.

"C'MON ISABELLA FUCKING HOOD. GOD DAMNIT, JUST RIP MY FUCKING HEART OUT BECAUSE THAT'S WHAT LOVE'S ALL ABOUT, RIGHT?!" vrazil pěstí do podlahy vedle sebe a zhroutil se. Brečel. Jako podělaný malý děcko. Jako nějaká holka. To si aspoň myslel. Takhle brečení viděl, jako slabost. A teď právě prokazoval tolik slabosti, kolik neprokázal za celý svůj život.