Disconnected

2.9

Poznámka autora: bylo pro mě neskutečně těžké napsat tuhle část a to protože tohle téma je pro mě hrozně těžké psát. musela jsem si sáhnout opravdu hluboko, abych aspoň něco napsala... a omlouvám se vám, protože to nejspíš bude stát za hovno.

...

 Můj mozek pořád nějak odmítá přijmout fakt, že Disconnected končí. Miluju psaní Disconnected, je to moje nejoblíbenější story, co jsem kdy napsala, ale všechno musí jednou skončit a bohužel Disconnected už je v tomhle stádiu :'(

...

 S posledním člověkem vcházejícím do chodby za skleněnými dveřmi jsem vystoupila z auta, do uší si dala sluchátka a na svém iPodu si hlasitost zesílila na největší možnou. S písničkou Five Hours od Deorro jsem si přitiskla černou mikinu blíže ke svému tělu. iPhone zastrčila do zadní kapsy od černých upnutých džínů, které ladily s černými Converskami. Prohrábla jsem si vlasy a přehodila si přes ně kapuci. Zavřela jsem oči, nadechla se a vypla svět kolem sebe. 

Váhavě jsem udělala první krok a nezbývalo mi nic jiné, než pokračovat v chůzi směrem k té hrozné budově, kterou by mnoho z nás mohlo nazvat čistým peklem na zemi. 

Bylo to tak, jsem zpátky ve škole a nemohla bych být více nepřipravená. Rozhodla jsem se, že se budu snažit všechny a všechno ignorovat. Hudba a já, můj vlastní svět. Přesně v tom jsem se chtěla uzamknout a doufat, že to tak bude fungovat.

Loudavě jsem došla ke své skříňce a vytáhla si z ní učebnici matiky, kterou jsem potřebovala na druhou hodinu. Věděla jsem moc dobře, že první nestihnu ani náhodou. Teda, já bych ji i stihla, ale neplánovala jsem se tam ukázat.

Zacvakla jsem svou skříňku a s učebnicí pevně přitisknutou k mé hrudi se vydala na opačný konec školy. Za chvíli bude zvonit na přestávku, mám asi tak pět minut na to, abych se dostala na záchody, schovala se tam a počkala dalších deset minut do hodiny. 

Skoro jsem běžela, nehodlala jsem riskovat, že mě uvidí někdo ze školy dříve, než je potřeba.

Zamkla jsem se v kabince a rozhodla se zkontrolovat si iMessage. Měla jsem tam zprávu od Luka. 

From Lifesaver:

Brý ráno, Bello. Jsi lepší než všichni tam, prostě si jich nevšímej, jo? Vydrž než se vrátím, zmlátím pak pro tebe pár zadků :-D love ya x

Zkousla jsem si ret, nemohla jsem si dovolit, že by mě někdo slyšet smát se. Odepsala jsem jen rychlé "love you too" a přitáhla si nohy k tělu. Krčila jsem se, sedíc na sklopeném záchodovém prkénku s učebnicí vtlačenou někde mezi mým tělem a mými stehny. Objímala jsem se a snažila se uklidnit samu sebe. Čím více se blížilo zvonění na hodinu, tím více jsem se třásla.

S hlasem Zary Larsson a tóny Uncover jsem nejistě vyšla ze záchodu. Po chodbě pobíhalo několik studentů, kteří se snažili nepřijít na hodinu moc pozdě. Mě to mohlo být ukradené a také bylo.

Viděla jsem, jak se jich na mě několik otočilo a mezi sebou si vyměnili několik slov. Neslyšela jsem je a to bylo to, co mě drželo od propadnutí se do temné propasti zoufalství, na které se má mysl kolébala už několik týdnů. 

Věděla jsem ale, že to bude v hodině muset přestat. Sluchátka mi budou vytrhnuta z uší jako srdce z hrudi a mé uši spolu s mým sluchem budou vystaveny všem těm démonům, kterým jsem nemusela čelit už po dlouhé měsíce. 

Ruku jsem držela asi pět minut nataženou ke klice dveří, ale nedokázala jsem sama sebe přinutit otevřít je. Až do mě někdo vrazil. Spadla mi učebnice a viděla jsem, že ten někdo mi jí zvednul a chtěl mi jí podat.