Spoutáni sílou : Reylo

Rozervaná duše

Rose seděla na kraji Reyina lůžka. Finn se opíral o dveře. Bylo to již pár hodin, co ji Ben sundal z hlavy ta pouta, takže teď jen nepřetržitě čekali, co se bude dít. Od Poea dostali zprávu, že Bena viděli, takže ze souboje s temným vyšel vítězně, o čemž ani nepochybovali. To ale byla jediná dobrá zpráva.

"Co, když si opravdu nevzpomene?" Špitla Rose směrem Finnovi.

"Nepředbíhej. Sama víš, co říkal. Uvidí se." Snažil se jí uklidnit, ale ani jemu to nebylo lhostejné. Rey se trochu zavrtěla. Rose s Finnem hned zpozorněli, když otevřela oči.

"Rey?" Začala opatrně Rose, protože pokud nepozná je dva, tak jsou opravdu v hodně velkém problému.

"Rose? Finne? " Zmateně ze sebe soukala Rey. Pomalu se posadila a rozhlédla se.

"Rey, ... jak se cítíš?" Mluvila Rose klidným hlasem, teď se nesmělo nic uspěchat.

"Divně, ... já, necítím sílu, ... co se stalo?" Upřela na ně svůj pohled.

"Co posledního si pamatuješ?" Připojil se Finn, aby Rose trochu pomohl.

"Já nevím, asi útok na základnu, ... boj, ... zranění, ..." Zarazila se, když viděla jejich výrazy, které říkali, že je něco špatně.

"Co se děje?" Rose si povzdechla a otočila se na Finna.

"Možná bys měl jít ven, a až přijde, tak ho na to připravit." Finn vykulil oči.

"Chceš po mě, abych mu řekl, že si nic od toho boje nepamatuje? Nejsem sebevrah!" Protestoval Finn.

"To zvládneš, a hlavně myslím, že bude lepší, abych Rey trochu připravila, než přijde." Finnovi se to moc nelíbilo, ale věděl, že má nejspíš pravdu, ostatně jako vždy a proto přikývl a odešel. Nechal tam holky osamotě. Jakmile odešel Rey se podívala na Rose.

"Rose, co jsem zapomněla? A kdo, než přijde?" Rose se zhluboka nadechla, protože věděla, že tohle bude těžké jak pro Rey, tak pro ni.

"Než přijde ... Ben, ..." Rey na ní vykulila oči, ale poznala, že se Rose chystá pokračovat, a tak radši mlčela." ...Od tvého boje s ním uběhli tak tři měsíce. Nepamatuješ si nic, protože tě unesli temní rytíři z Renu. Dali ti k hlavě nějaká pouta, která tě úplně utlumila a odřízla od síly. Ben tě ale i přesto dokázal najít. Říkal, že pokud sis uzavřela mysl, měli by se ti ty vzpomínky vrátit, až se tvoje mysl úplně obnoví a ..." Zasekla se protože Rey se zatvářila, jako by jí něco bolelo.

"Rey, ...? Jsi v pořádku?" Strachovala se.

"Ne, jen ... síla se mi vrátila, ale něco je špatně. Je to jako by mi někdo vyrval kus duše. Jako kdybych byla rozervaná na dvě poloviny a ta druhá půlka mi chyběla. Neumíš si ani představit, co je to za pocit. A navíc, ..." Zarazila se a Rose sledovala ne zděšený, ale naopak udivený až překvapený výraz na Reyině tváři, a pak jí po ní stekla osamocená slza a ona se nevěřícně usmála.

"Proč, mu říkáš Ben?" Zeptala se najednou a Rose došlo, že pokud se jí vrátila síla, tak už to určitě ví. I když o tom ještě nepadlo ani slovo. Ale přesto našlapovala opatrně, co kdyby ...

"Chtěla jsi to tak. Protože ty a Ben, ... no vy dva jste, ... jste spolu." Dořekla.

***

Udiveně jsem pozorovala přesvědčují výraz v Roseině tváři, když mluvila. Věděla jsem, že nelže. Vlastně v momentě, kdy začala mluvit o Benovi jsem pocítila jakési zvláštní působení síly. Ale ne, jako tomu bylo vždycky. Daleko silnější. Museli jsme spolu být propojení mhohem víc, než předtím, jenže jsem nedokázala tu sílu identifikovat. Ale něco to bylo. Emoce nebo cit? Netušila jsem co to je, ale spojovalo mě to s ním. Zapoměla jsem na něco, co se ho přímo týká. Měla jsem pocit, že je mezi námi něco jinak než dřív, a to "něco" mi právě chybělo.

A pak jsem to náhle ucítila. Další energii, což mi rozproudilo krev žilách a zažehlo neskutečnou myšlenku, a proto jsem se musela ujistit, že je to opravdu tak, jak si myslím. Protože ta energie co jsem cítila, byla najednou tak neskutečně reálná, ... a navíc napůl jeho.

"Chtěla jsi to tak. Protože ty a Ben, ... no vy dva jste, ... jste spolu."

Jak jsem mohla na něco takového zapomenout? ...

Jak se to stalo? ... 

Jak došlo na ... spolu? ... 

A ... no, na to další se asi nemusím ptát jak, ... když pomyslím na předchozí myšlenku, je odpověď celkem jasná ...

"Věřím ti. Cítím, že je to pravda, ... jen to nechápu a vlastně ani nevím, co teď dělat Rose. Nepamatuji si nic z toho, co bylo nebo vlastně je, ... mezi námi. Co mám dělat, až přijde?" Zhrozila jsem se, když mi to došlo. Rose mě chytla za ruku.

"To zvládneš, uvidíš. Jestli měl pravdu, a já věřím, že ano, za chvíli se to vrátí ... Třeba bude stačit jen dotek ruky, pusa, ... prostě nějaký známý podmět, ... byla jsi tak šťastná, ..." Náhle zmlkla a já se podívala ke dveřím.

Stál v nich. Bylo až neuvěřitelné vidět ho tady ve Falconu. Díval se mi přímo do očí a já cítila tu bolest a nejistotu, která z něho sálala. A hlavně to propojení, které když tu byl, tak bylo ještě mnohem intenzivnější. Utvrzovalo mě to, že se mi to opravdu jenom nezdá. Pocítila jsem, že se ve mě shromažďují nějaké pocity, které jsou důsledkem jeho přítomnosti, ale nemohla jsem určit jaké. Moje mysl je prostě neznala a to mě dost frustrovalo.

Musím si vzpomenout, ... 

A v hlavě mi kolovala Roseina slova.

Jen dotek ruky, pusa, ... prostě nějaký známý podmět ... 

"Nechám vás tu." Ozvala se Rose a zavřela za sebou dveře.