Spoutáni sílou : Reylo

Některé věci se nemění, ... jiné ano

Kylo ležel na boku. Přestože on sám už byl vlastně suchý, od země ho studilo jeho mokré oblečení, které smáčel, když si na něj lehal. Už před nějakou dobou se vrátili zpět do jeskyně. Vlastně, sem Rey donesl. Ležela taky na boku zády k němu.

Věděl, že nespí. Oči měla otevřené, ale dívala se někam mimo. Byla zabraná do svých myšlenek. Neměl jí to za zlé. Sám jich měl plnou hlavu.

Tak, a co teď ? ...

Ješte cestou věřil, že se dokáže otočit, ovládnout tu touhu, která ho hnala, ale jakmile ji viděl stát pod vodopádem, už se prostě nemohl vrátit. Nešlo to. V jednu chvíli i naivně doufal, že snad po tomhle všechno zmizí. Tělo i mysl dosáhne svého, a pak to prostě ... přejde.

Bylo by to jednoduší ... 

Ale v hlouby duše věděl, že to tak nebude, a nebylo. A co hůř, bylo to ještě horší. Chtěl ji, znovu. Táhlo ho to k ní ještě víc, jako kdyby se snad před chvílí mezi nimi nic nestalo. Bylo to tu zas. Potřeboval její blízkost. Držet ji znovu v náručí. Brát si její polibky. Slyšet ji sténat jeho jméno. A tehdy si konečně musel přiznat to, čemu se po celou tu dobu snažil ze všech sil zabránit. Že tohle není jen nějaké pobláznění mysli z nutkavé potřeby těla. Tohle nepřejde jen tak z minuty na minutu.

Protože ji miluji ...

Ale co ona ? ...

Bez síly netušil, jaké má emoce. Necítil nic podle čeho by poznal, zda to pro ni něco znamená a nebo jestli to byla jen chvilková slabost. A možná i chtěl, aby to tak bylo. Nemohli být spolu. Lehce se jí dotkl v místě, kde měla sedřenou kůži, jak ji silou tlačil ke skále. Zbude mu jen vzpomínka. Natáhl se k ní a zlehka ji políbil zezadu na krk. Napnula se a povzdechla.

Možná nejen jedna ...

***

Dívala jsem se do prostoru přede mnou. Až po chvíli jsem postřehla, že jsme zpátky v jeskyni. Moje mysl byla tak mimo, že ani netuším, zda jsem sem došla a nebo jestli mě sem donesl.

Nejspíš to druhé ...

Ale to nebylo jediné, co mě vrtalo hlavou. Celkově jsem přemýšlela o tom, co se před malou chvílí stalo.

Co jsem to udělala? ... 

Vím, že k němu něco cítím ... už to nejde popírat ...

Ale, ... co to přesně je?... 

Třeba to zmizí stejně, jako se to objevilo ...

Naivní, že ? ...

Nezmizí to. Ani teď a ani potom. Tím jsem si byla jistá, ale co to pro mě znamená? Jestli jsem předtím pochybovala o tom, že ho asi nedokážu zničit, tak teď už jsem stoprocentně věděla, že to nedokážu, když jsem tak hloupá a ... vyspala se s ním.

A co víc, bylo mi jasné, že jakmile se odsud dostaneme, začne to nanovo. Já proti němu. A ani to, že jsme byli spolu to nezmění.

Cítila jsem jeho dotyk, když mi přejel po zádech. Zachvěla jsem se při vzpomínce na jeho dotyky. Jenže pak mě políbil na krk, čímž mi naskočila znovu husí kůže, jako předtím ve vodě. Povzdechla jsem si.

Tenhle dotyk mě zničí ... 

Problesklo mi hlavou, když jsem se pomalu otočila čelem k němu a dočista přistála v jeho náruči. Střetla jsem se s jeho zamyšleným pohledem.

Zajímalo by mě, jaké myšlenky tíží jeho mysl ...

Znamená to pro něj vůbec něco? ...

A nebo je to zase jen ...

Zlehka se dotkl mojí tváře a přerušil tak moje myšlenky. Náhle jsem měla hrozně nutkavou potřebu ho políbit, a tak jsem se k němu natáhla a zlehka spojila naše rty. Okamžitě to prohloubil a přitáhl si mě ještě víc k sobě. Zaplavoval mě něžnými polibky a propletl si se mnou prsty. Měla jsem pocit, že to trvá roky, než se ode mne odtáhl.

I bez síly jsem poznala, že se mezi námi něco změnilo. To bylo i docela logické, vzhledem k tomu, že jsme spolu došli snad k největší intimnosti, jakou jsem si kdy dokázala představit. Měl to v očích. Snad náznak citů? Ale měla jsem pocit, že je tam ještě něco, ale nemohla jsem přijít na to, co.

Pak se náhle zamračil, a jeho pohled sjel na můj bok, když jeho ruka přejela po mé jizvě.

"Mrzí mě to." Trochu mě ta slova zahřála u srdce.

"To nemusí. Jak si řekl, jsme vyrovnaní."

"Nemělo by to tak být." Zamračil se znovu, ale pak sebou škubl. Jakoby si sám uvědomil, co právě řekl.

Chtěla jsem ještě něco namítnout, ale naše pohledy se opět setkali a já už nebyla schopna cokoliv říct a vlastně už ani nemohla, neb mě znovu vtáhl do polibku tentokrát naléhavějšího, než byli ty předchozí. A já mu ho oplatila, čímž se mezi námi opět začal pomalu rozdmýchávat plamen, který mohl vést jen k jedné jediné věci. A my ji udělali.

Znovu.

***

"Můžeme?" Zeptal se mě, když jsme oba stáli u průrvy blízko vodopádu. I na tu dálku mi na tvář dopadalo několik kapek vody.

Jen jsem přikývla. Kylo se otočil a protáhl se průrvou dál. Přiblížila jsem se a naposledy jsem se otočila na místo, které jsme opouštěli. Zhluboka jsem se nadechla a nechala za sebou místo i vzpomínky, které mi ale stejně připomínalo moje mokré oblečení.

Pomalu jsem postupovala za ním. Bylo to opravdu úzké, ale jelikož jsme pořád stoupali, věřila jsem, že jdeme správně. Pak začala být průrva opravdu strmá, takže jsme už jen lezli po kamenech a výstupcích. Někdy mi musel podat ruku a vytáhnout mě, protože bych nedosáhla na další. Není divu, byla sem menší než on.

Takhle jsme stáli vedle sebe na již několikátém výstupku, když na nás začali dopadat zrnka písku. Povrch už musel být opravdu blízko. I síla se jež pomalu začala vracet. Zbýval poslední kus. Nad našimi hlavami se již míhalo denní světlo.

"Běž první." Pokynul a pomohl mi abych dosáhla na okraj skály.

Přitáhla jsem se a vyhoupla se nahoru, kde mě zasáhl čerství vzduch. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Pak jsem v hlavě uslyšela jeho hlas.

"Promiň, Rey."

Moje mysl se propadla do temnoty a poslední co jsem cítila bylo, jak mě chytil do náruče, než jsem stihla dopadnout do písku.