Spoutáni sílou : Reylo

Přiznání

Vraceli jsme se zpět do hangáru. Při obědě se to neobešlo bez pár lidí, kteří na mě ještě pořád spouštěli obdivné pohledy, ale bylo jich už pomálu, takže to nebylo tak hrozné. A navíc se mě Finn snažil všemožně rozptýlit, abych myslela na něco jiného.

A tak jsem svoji mysl zaměřila na něj a na to, co mi řekl Ben a později se mě na to zeptala i Rose, a tak jsem si tu otázku musela položit taky.

Co já a Finn? ...

Nemohla jsem si teď nevšimnout, že se na mě dívá jinak, než dřív a na jednu stranu se mi to líbilo, ale ... ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nešlo to. Finn byl pro mě pořád jenom kamarád. Za tu dobu, co jsme se znaly se u mě projevil cit spíš platonický. Brala jsem ho jako bratra. Rodinu, kterou jsem neměla. A ne jako ... přítele. I když mě už předtím párkrát políbil, nic víc jsem necítila. Prostě to nebylo to, co by to mělo být. To ochromující a smyslů zbavující ...

Jako v tom snu ...

Ano, na jednu stranu jsem si to musela přiznat. Líbilo se mi to. Ale snažila jsem se vytěsnit, že to byl zrovna Ben, o kom se mi zdálo. Brala jsem to prostě, jako směs všeho, co se zrovna dělo a moje mysl z toho vytvořila toto. Obyčejný sen, ve kterém se mohl objevit kdokoliv. Třeba zrovna Finn, Poe a nebo taky tenhle mechanik, který nás teď míjel.

Už se srovnanými myšlenkami jsem vstoupila opět do hangáru s pevným rozhodnutím, že si s Finnem dřív nebo později budu muset promluvit, ale chtěla jsem to udělat, až budeme sami.

Jenže věci nejdou občas tak, jak si člověk naplánuje, a když jsme se pustili znovu do práce, Finn začal po chvilce rozhovor, který se nebezpečně stáčel směrem k tématu právě nás dvou.

"Podáš mi prosím, šroubovák? Ten velký, žlutý." Poprosila jsme ho.

Musela jsme uvolnit několik spečených kabelů, který byli propojené skrz slabý plech. Nejdřív jsem se je snažila přerušit a poté vytahat, ale byli spečené a spálené tak důkladně, že jediná možnost byla ten kus plechu vymontovat a zkusit je odstranit jinou cestou. Natáhla jsem k němu ruku a on mi do dlaně položil potřebný nástroj.

"Rey, víš přemýšlel jsem co bude, ... po válce." Tím mě docela překvapil.

"Vážně? A o čem jsi přemýšlel?" Byla jsem docela dost zvědavá. Ani ve snu mě ještě nenapadlo, co bude až válka skončí.

"Myslím tím, co budu dělat, kde budu a tak." Upřesnil.

"Není na to ještě trochu brzo? Myslím tím, že válka se nijak neblíží ke konci a ani nevíme, jak skončí, můžeme vyhrát, ale taky třeba ..... prohrát." Dořekla jsem, protože tahle varianta je také možná. " ... Ne, že bych v nás nevěřila, ale za ten čas, co se té války přímo účastním, jsem si zvykla počítat i s nepředvídatelným."

"Právě proto. Člověk by měl mít něco, k čemu se může upnout. Nějakou myšlenku, sen, cokoliv, co by ho hnalo kupředu." Chvilku byl ticho.

"Nechtěl bych asi zůstat u Odboje. Chtěl bych žít vlastní život. Někde, kde bychom měli klid, oba."

Po té větě ve mě hrklo, až mi z ruky vypadl šroubovák. Když jsem se pro něj skláněla, musela jsem si uvědomit, že teď je ta chvíle, kdy si tohle vyjasnit. I když jsem si to představovala trochu jinak a za jiných okolností. Ale jelikož tón jeho hlasu napovídal, že očekává nějakou mou reakci, musela jsem se k němu otočit čelem.

"Finne, ... " začala jsem, ale tak nějak jsem nemohla najít ta správná slova, ale nakonec jsem usoudila, že to co mu musím říct, žádnými slovy neulehčím.

" ... Mám tě ráda Finne, ale myslím, že to každý cítíme trochu jinak. Jsi pro mě spíš jako bratr."

Setkala jsem se s jeho pohledem. Mlčel. Přála jsem si, aby něco řekl. To ticho bylo zničující. Po chvilce se ale nadechl a promluvil.

"Rey, já ... nechtěl jsem na tebe tlačit. Měla jsi tolik jiných starostí. Myslel jsem, že jenom potřebuješ víc času. A že až se to trochu uklidní tak, ..." Pak utichl.

"Finne, mrzí mě to." Snažila jsem se ho trochu utěšit.

"To je v pořádku Rey. Mělo mi to dojít. Jen možná budu potřebovat být chvilku sám, abych to vstřebal." Potřásla jsem hlavou a pozorovala jsem ho, jak odchází. Věděla jsem, že ho to muselo ranit, ale nechtěla jsem mu lhát.

Zbytek dne se již nevrátil a já mu to neměla za zlé. S BB-8 jsem odvedli kus práce, ale ještě zbývalo hodně. Ale věřila jsem, že to za zítřek stihneme a Poe tak bude mít svou stíhačku připravenou do akce.

Finna jsem ale neviděla ani u večeře, což mi trochu dělalo starosti, právě proto, že mi teď skutečně došlo, jak asi hluboké city ke mě musel chovat. Nenápadně jsem se natočila k Rose a špitla.

"Neviděla jsi Finna? Odpoledne jsme si něco museli vyjasnit a od té doby tu není. Nevím, zda si o něj dělat starosti." Přiznala jsem.

"Potkala jsem ho. Byl trochu mimo a říkal, že chce být sám. Bude u sebe. Počítám, že asi vím, co jste řešili." Přikývla jsem.

"Musela jsem. Nechtěla jsem, aby si dělal nějaké naděje, ale netušila jsem, jak vážně to bral." Ucítila jsem na rameni její dotyk.

"Přejde ho to. Jen mu dej čas." Přikývla jsem a vypustila Finna z hlavy.