Boobear

B16B

,,Jsem rád," usměji se na něj nazpátek. Co si to řekl? Jsem rád, nic lepšího jsi tam neměl Louisi?

Myslím, že vycítí jak moc jsem momentálně nervózní, chytí mě za ruku a rozejde se se mnou pryč.

Harry: Můžeš být ještě chvilku venku?

Louis: Myslím, že ano.

Harry: Výborně, vezmu tě na nejlepší jídlo v tomto městě. Jo a mimochodem, zvu tě.

Já mám kluka a ten kluk je Harry. Světe, co se stalo? Né, že bych nebyl rád, ale ....... to není přece možný. Musel jsem se  smát jak nějaké tele. To mám zase přirovnání.

Doufal jsem, že mě vede někam do útulné restaurace, útulného bistra. Nemám momentálně náladu na více lidí a navíc by mi všichni potom určitě koukali na Harryho. Je jak magnet, jak slunce, které vás přitahuje a nenechá váš pohled někde jinde.

Už si ho přivlastňuji, to není dobré nebo ano? Budu určitě žárlivější typ.

Harry si začal pobrukovat nějakou písničku, zněl tak nádherně. Nic jsem neříkal, jenom jsem si užíval ten moment. Jeho ruce s jeho hlasem.

Povečeřeli jsme v útulném bistru jak jsem doufal. Tohle bude jedno z našich míst. První místo kde jsme byli společně jako pár.

Harry mi objednal burger s hranolkami a sám si vzal to samé. Tak výtečný byl, nikdy jsem takový ještě nejedl. Olizoval jsem se až za ušima.

Nechtěl jsem odcházet domů, každá chvilka s ním byla naprosto výjimečná. Bál jsem se, že jakmile ho opustím, tak se něco stane. Nejraději bych nás svázal dohromady nějakým lanem, pouty, prostě čímkoliv.

Domů jsme to vzali oklikou přes jednu část našeho městečka.

V té části jsou ulice lemované rozkvetlými stromy, nádherné starobylé lampy a domy, které byly nesmírně obrovské.

Snažil jsem si tuto chvilku co nejvíce vychutnat.

Vnímal jsem tlukot mého srdce. Tlouklo tak klidně, pokorně.
Moje hlava byla v oblacích. Ani nevím jak jsem šel.

Harry začal chvilku před mým odchodem domů nenápadnou konverzaci. O čem, že byla?

Možná o včerejšku, dnešku, zítřku, kdo ví.

Poslouchal jsem prostě jenom jeho hlas. Melodický, svůdný, ladný, hebký. Mohl bych těch přirovnání použít mnohem víc, jen, museli byste mi dát ovšem více času.

Rozloučili jsme se dlouhou pusou, při které mě Harry stáhnul co nejvíce do svého objetí. Jak kdyby si mě chtěl do sebe vtáhnout.

Nemohli jsme se od sebe odtrhnout, ale ta chvilka musela přít.
Čekal jako správný džentlmen až otevřu dveře, vejdu do nich, naposledy se na něho podívám a následně je ladně zavřu.

,,Láska je jediná síla, která dokáže změnit nepřítele v přítele."
-Martin Luther King-

Doufám, že se Vám dnešní kapitola líbila jako mě. Svým způsobem jsem si ji z nějakého důvodu zamilovaná, i když není skoro ničím výjimečná.
Dnešní kapitolu jsem ukončila citátem, snad Vám to nevadí. Možná to budu dělat častěji.

TajemneJmeno