Úvod

279 11 2
                                    

"Mandy! Mandy stůj!" křičí po mě můj bratr Derek, ale já ho nevnímám, jen stále běžím kupředu. Běžím, poháněná touho vysávat krev a zabíjet. Běžím lesem stále na západ. Pamatuji si toto místo z dětství. Jako malá jsem sem vždy utíkala, když mi bylo smutno, nebo když jsem měla strach. Jak strach z normálních lidí, nebo těch,co jsou jako já, tak strach ze sebe. Z toho, že jednou ublížím osobám, které mám ráda... Doběhnu k palouku, na kterém se pase stádo jelenů. Sbíhají se mi sliny, když slyším tlukot jejich srdcí pumpující hustou sladkou krev do jejich žil. Vyhlídnu si jednoho menšího kolouška. Skočím po něm a zatímco ostatní se rozprchnou, z něj pomalu vyprchává život. Naprosto bez krve ho nechám ležet na zemi a běžím dál. Přímo k útesům, pod nimiž se rozprostírá moře. Skočím dolů a za pádu se přetočím tak, že padám hlavou dolů do vody. Většina lidí, by si při tomto zlomilavaz, ale já ne... Já ne! ....
S Trhnutím se probouzím. Poslední dobou se mi vracejí vzpomínky z dětství, na které bych nejraději zapomněla. Tehdy jsem byla v 7. třídě. Bylo mi čerstv 13 a nebylo se mnou k vydržení. Celej měsíc jsem měla chuť někoho zakousnot. Čím víc dnů uběhlo od mých narozenin, tím to bylo horší. A pak to najdednou zničeho nic zmizelo a já byla opět jako normální puberťák. Přesně tohle se mi stávalo každej rok o mých narozeninách. Když se mi to stalo poprvé, málem mě zabili. Byli jsme všichni strašně vystrašení. Jak já, tak mí nevlastní rodiče, kteří do té doby o ničem takovým neměli ani potuchy. Já moc taky ne, ikdyž sem občas při pohledu na krev strašně chtěla ji olíznout. Bývalo to jediný období, kdy jsem do sebe dostala krev. Ale teď už dva roky nic. Blíží se moje osumnáctiny a já se dost bojím, co se stane tentokrát. Nad tou myšlenkou se oklepu a vstávám z postele. V duchu děkuji budíku za vytržení z noční můry, zatímco se sprchuji. Vypnu vodu, zabalím se do osušky a jdu si vybrat oblečení na další den školy. Rozhodnu se pro černé legíny a bílý tílku s prostřihana na ruky sahající až k pupíku. Hodím si na záda batoh, obuju tenisky a popadnu svůj milovanej skate. Za odrážení pravé nohy se řítím směrem do školy, do dalšího dne nekončící otravy. Nemám to tam ráda. Všude je plno namyšlených lidí a prach z kříd. Mnohem raděj bych byla ve skateparku. Naštěstí mí rodiče chápou, že ráda jezdím a povolili mi jezdit do školy na skatu místo autobusu. Za čtvrt hodiny jsem tam a kráčím ke své skříňce. vrátím do mí skate a vytáhnu si potřebný učebnice, sešit a propisku."Mandy!" řve po mě přes celou chodbu můj praštěnej spolužák Rik. "Blbečku, nemusíš po mě hned řvát. Už tak si mě lidi všímaj víc než je zdrávo." "To bude tím jak vypadáš." ušklíbne se a jdeme spolu do třídy.

Chci být normální!!!Kde žijí příběhy. Začni objevovat