Zůstaň

I.

,,Žij každý den, jako bys právě v něm měl prožít celý svůj život"
- Vasilij Vasiljevič Rozanov
_______________________________________

Můj dosavadní život byl pro mě ideální, skvělá práce, úžasná kamarádka, dva muži bez kterých bych nedala ani ránu, holčička která pro mě byla jako dcera.
Nenapadlo mě že jediná věta ho dokáže rozbít na kousky, nechat mě plnou smutku, vzteku a beznaděje.

,,Kolik času?" vypravím ze sebe skrz vzlyky. Obyčejné krvácení z nosu skončí vzácnou formou leukémie ve čtvrtém stádiu.
Někdo má krutý smysl pro humor.
,,Měsíce, nanejvýš rok" doktor naproti mě se soucitně usmál.
Soucit mě bohužel nezachrání.
,,Co bude dál?" musí to být aspoň minimální šance, tu hodlám chopit veškerou silou co mám.

,,Naplánujeme chemoterapie" rozhodl doktor, vím co to znamená, viděla jsem spoustu filmů. Budu vypadat jak vypelichané koště.
,,Máme někomu zavolat?" jen při té představě vyděšeně zavrtím hlavou.
Pokud to někomu řeknu tak já sama, nechci děsit ještě lidi kolem sebe.
,,Dobře tak se uvidíme v pátek" zvedl se a podal mi ruku.
S velkou nechutí mu s ní potřesu, potom se vydám pryč z té hrůzostrašné budovy a zavolám jedině osobě, které jsem schopná se plně svěřit.

J: Harper?
H: Rose?
J: Máš čas? Potřebuju si s někým promluvit.
H: Sejdeme se ve Starbucks u Centrál Parku, řekněme půl hodiny?
J: Ano, díky moc

Poté položila telefon, asi aby se mohla připravit, jsem neskonale vděčná za takovou nejlepší přítelkyni.
......................................................................

,,Tak o co jde?" zeptala se jakmile jsme si sedli ke stolu. Na sezení venku je moc zima a moc sněhu.
,,Dneska jsem byla v nemocnici" oznámím, nevím jak vlastně začít.
Není to věc kterou můžete na člověka vybalit jen tak.
,,Co ti řekli?" upila ze svého "vánočního" kafe, takovouhle slaďárnu bych teda pít nemohla.

,,Ráno mi zase tekla krev z nosu" vyhnu se její otázce, sama mě hnala do nemocnice už dávno, kdybych jí poslechla už tehdy dopadlo by to jinak.
,,Už to vybal Rose" popohnala mě rukou.
Zhluboka se nadechnu, moc mi to ale nepřidá.

,,Leukémie, čtvrté stádium, nedá se nic dělat" zašeptám, nechci dělat podívanou před celou kavárnou.
,,Panebože" zakryla si rukou ústa, z očí ji tekly slzy, rychle ji položím ruku na tu její a malinko stisknu.

,,Dá...Dá se to vyléčit?" mám chuť se nad tou její nadějí zasmát.
Chápu to, známe se už od plenek, jenže to já bych se tu měla psychicky hroutit ne ona.
,,Ne, v pátek jdu na první chemo, dávají mi maximálně rok" odmávnu to rukou, protože to dál nechci řešit.

,,Musíš to říct klukům" ukázala výhružně prstem, nad tou myšlenkou strnu, za žádnou cenu se to nesmí dozvědět, další soucitné pohledy nesnesu.
,,To nehrozí! A ty jim to taky neřekneš. Potřebuju víc času" zalžu, pravdu by akorát zkritizovala, má občas dost odlišný pohled na věci než já.

,,Co blázníš?! Alex to na mě pozná, nedokážu mu lhát" vysvětlí mi, Alex je její přítel, jeden z mých dvou nejlepších kamarádů, spolu s Oliverem pracují jako detektivové vražd pro NYPD. Vzhledem k tomu že obě pracujeme v policejním baru známé celý jejich okrsek až moc dobře.
,,Udělej to pro mě Harper" zaprosím, nahodím i psí oči, to vždycky pomůže.

,,Jsou vánoce, chci si je aspoň užít, potom jim to řeknu" dodám, ikdyž vím že se to nestane. Nerada lžu, ale tohle vážně musí zůstat mezi námi.

,,A co Oliver?" založí si ruce na prsou, používá na mě moje slabosti
Mrcha!
,,Zítra jdeme spolu koupit vánoční stromeček a pár dárků" přejdu pravý význam její otázky jako by se nechumelilo.
Vánoce vždycky trávíme my čtyři plus Emma, Oliverova dcera.

,,Jak myslíš, jen s tím nesouhlasím, to je vše. Ale pamatuj si, jsem tu pro tebe" setřela si rukávem slzy z tváři, moc mě potěšilo že nakonec poslechla.
Tvrdohlavá žena jako je Harper se jen tak nevzdává.

Po kafi se každá vydala svoji cestou, já se rozhodla se projít po Centrál Parku s další kávou. Asi to není dobrý nápad dávat si další, dnes už jsem jich měla pět, jenže mi mrznou ruce.

Sleduju lidi co se procházejí vedle mě, rodiny s dětmi, senioři, páry a v tu chvíli mě to praští.
Za celých svých pětadvacet let jsem nikdy neměla opravdový vztah, všechno to bylo jen o té jedné věci, bylo brzo a teď? Už mě ani nikdo chtít nebude když umírám.

Přemýšlím nad tím co je po smrti, potkám někde svoje rodiče? Budu moct sledovat ty kteří tu zůstanou?
Tyhle otázky mě nikdy netrápili, nikdy jsem se nezajímala o tom co je po smrti, protože jsem si myslela že umřu jako stará a něco tu po mě zůstane.

Kousek před domovem jsem si zašla do obchodu koupit láhev oblíbeného vína plus zmrzlinu.
Dnes mi bude dělat společnost nějaký romantický film, utápět se ve smutku není nejlepší nápad ale co dalšího se dá v zimě dělat?
Možná stavět sněhuláka, jenže bez Emmy by to bylo rouhání, aspoň tak to říká Oliver s Alexem.

V duchu doufám že zítra se budu chovat normálně a krvácení z nosu si dá přestávku.

_______________________________________

Tak ahoj vítám vás u první kapitoly svého krátkého příběhu.
Napadl mě při zkouknutí dvou filmů, Nejkrásnější den a hvězdy nám nepřáli.
Doufám že se bude líbit!
Každá Kapitola bude mít tak 800-900 slov aby se to hodilo do kontextu.
U každé taky bude nějaká moje oblíbená písnička.

Mějte se hezky! :)