Zůstaň

IV.

,,Opravdový přítel vždycky uhodne, kdy ho ten druhý potřebuje"
- Jules Renard
_______________________________________

Vánoce

Ignorování volání a smsek se stalo mojí každodenní činností. Dokonce se i stalo že ťukali má dveře, ale nikdo nemá klíč, za to jsem teď moc ráda.

Říká se že by člověk nikdy neměl být sám, i na těch pitomých diskuzích o umírání se píše o přátelství a lásce.
Jenže já to prostě nedokážu, chovat se jako by se nic nedělo, nedokážu se usmívat a proto teď sedím na gauči, koukám na přátele a piju pivo.

Mám za sebou už třetí chemoterapii, vlasy mám už dlouho vyholené a přijdu si nežensky a nechutně.
Nikdy jsem netušila že mě potká takovýhle osud, život je mrcha, musím si to už konečně zapamatovat.

Sedm hodin večer, všichni sedí u stolu, jedí se, pijí a baví se.
Teď mi nebudou volat ani psát, nevím jestli mám skákat radostí nebo brečet.
Když jsem se ptala doktora na ty změny nálad, řekl mi že je to logické, protože tohle je velké břímě, a zase jako všichni ostatní nemám ho nést sama.

Haha, moje nejlepší kamarádka je šťastná, Alex je bezstarostný a říct to muži kterého tajně miluji? To neexistuje.
Doví se to až na mojí smrtelné posteli, jak zareagují mi už může být vcelku jedno.

Z myšlenek mě vytrhne zaťukání na dveře, nenechám se obtěžovat a pohled znovu stočím na televizi.
,,Já vím že tam seš Rose, tak zatraceně otevři" takže Harper, proč sakra není u Olivera?
,,Zvedni tu prdel, otevři, oblíkni se a jdeme oslavit Vánoce" tss to určitě.
Dál neodpovídám a snažím se soustředit na seriál.

,,Rose prosím, Emma se po tobě ptá" snažit se použít proti mě zrovna ji je ubohé.
,,Běž pryč Harper" zařvu na ní.
,,Mě od sebe neodeženeš, možná to jsou tvoje poslední vánoce a ty je chceš trávit na gauči?" zásah do černého, má pravdu.

,,Si tam sama?" optám se, jen ona může vidět tu plešku.
,,Jo" s hlasitým povzdechnutím se zvednu a jdu ji otevřít.
Jakmile mě uvidí trochu se zarazí, ale pak zatřese hlavou, vejde dovnitř a posadí se na gauč.
,,Běž se připravit pak pojedeme" rozkáže, myslela jsem že tu zůstane a dá si se mnou pivo!
,,Ale-" ona mě jen přeruší zvednutím ruky.
,,Žádné ale dělej!" nezbývá mi nic jiného než tu mrchu poslechnout.
......................................................................

,,Co takhle konečně říct Oliverovi co k němu cítíš?" nadhodí po dlouhé době ticha, když už jsme v polovině cesty k němu domů.
,,To nehrozí, zvlášť teď" poukážu na svoji hlavu kde je teď paruka.
,,To mu můžeš říct taky když už jsme u toho" zvýšila na mě hlas, občas se fakt chová jako moje matka.

,,Ne" odpovím ji, otočím se a zírám s okýnka na téměř prázdné ulice.
Harper si jen povzdechne, ale už si nedovolí nic říct, raději se věnuje řízení.
Upřímně lituji že jsem to řekla i jí, kdybych si to nechala pro sebe bylo by to jinak.

Během pár desítek minut už parkuje auto před barákem kde Oliver bydlí.
Vůbec se mi to tady nelíbí, měl by si koupit dům, kvůli Emmě, tohle není správné sousedství pro výchovu dítěte.

Pomalu ji následuji dovnitř, než se stihnu vzpamatovat v náručí mi přistane malý ďáblík
,,Rose! Moc si mi chyběla" přivyne se ke mě ještě víc, po chvíli ji obětí oplatím, ale nic neříkám.
U jídelního stolu sedí Oliver s Alexem, kteří mě probodávají pohledem.

,,Ahoj" ozve se Alex, na místo klasického pozdravu na oba dva jen kývnu a sednu si na druhou stranu stolu.
,,Mohli bysme si promluvit" zvedne se Alex a pohybem hlavy naznačí ať jdu za ním.

S otráveným výrazem ve tváři se zvednu, přičemž ho ihned následuji, nemám chuť vyvolávat hádky.
,,Co se to doprdele děje? Celejch deset dní mi neodpovídáš na telefonáty ani smsky a teď si přijdeš jako by se nic nestalo" zašeptá když už stojíme uprostřed ložnice.

,,Pokud ti to vadí, půjdu pryč" založím si ruce na prsou, tuhle hru můžeme hrát oba.
,,O tohle nejde, měl jsem o tebe strach. To už se s námi nechceš bavit? Proto si skončila v práci?" rozmáchl rukama ve vzduchu.
Tolik otázek a já mu na ně nemůžu dát tu správnou otázku.
,,Proč to tolik řešíš?" rozohním se, je to jen deset dní, kdyby nepřišla Harper vůbec bych tu nestála.

,,Protože mi na tobě záleží" vysvětlí mi, já se jen uchechtnu, nezáleží mu na mě, chce abych dělala společnost Emmě o nic jiného tu nejde.
,,Ty mi nevěříš?" přiblížil se ke mě s nasraným pohledem.
,,Ne, tohle byl blbý nápad, jdu domů" otočím se na patě, jenže než stihnu sáhnout po klice u dveří, chytne mě za paži, otočí k sobě a přitiskne jeho ústa na ty mé.

Jaknile se vzpamatuju obejmu ho kolem krku a začnu spolupracovat.
V tu chvíli přestane rakovina, strach ze smrti i okolní svět existovat.
Na tohle čekám skoro celý svůj život, je to až moc neuvěřitelné.
Po chvíli se odtáhne, opře svoje čelo o to mé
,,Záleží mi na tobě Rose, zvykni si, odteď už to nebude jinak" vykouzlilo mi to upřímný úsměv.

,,Takže teď jsme spolu?" zeptám se možná až moc radostně.
,,Jestli chceš?" zeptal se a já rychle přikývla.
Chytl mě za ruku a společně jsme se vrátili zpátky k ostatním.
V tu chvíli jsem byla šťastná, ale ne nadlouho.
_______________________________________

Přišla první pusa Rose a Olivera, jejich vztah se konečně začne vyvíjet.
Jenže vydrží to když se Rose bojí?
To se dozvíte v dalších kapitolách.

Ps: Možná vám to přijde rychlé, ale v rámci příběhu to je logické. Důvod sdělím později.