Zůstaň

VI.

,,Věřím že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt."
- Robert Fulghum
_______________________________________

28. Února

Poslední den v měsíci a moje poslední chemoterapie.
Rozhodla jsem se je vysadit, stejně mě nezachrání a chci se vyvarovat tomu zvracení a vyčerpanosti.
Stále jsem se Oliverovi nesvěřila, neví že jsem nemocná, ani neví že ho miluji.

,,Neměla byste to dělat" opakuje doktor už asi po šedesáté.
,,Upřímně doktore, zachrání mě to?" zeptám se, jenže v jeho očích vidím odpověď už od prvního dne.
,,Ne" zavrtí hlavou a sklopí pohled k zemi.
Určitě to není pro něj lehké mi toto sdělit.
,,Tak vidíte, chci si užít ten zbytek co mi zbývá" prohlásím a začnu se zvedat z lůžka.

Moje stálá sestřička mě doprovází chodbou až k recepci, tam ale stojí dvě až moc známé postavy.
Rychle ji vezmu za ruku a zapadnu do nejbližší místnosti.
Naštěstí to není pokoj pacienta, ale úklidovka.
,,Co se děje?" zeptá se, ale nevypadá vystrašeně.
,,Tam je můj přítel s kamarádem" ukážu směrem k recepci.
Nechápu co tu dělají, snad tu nehledají mě.
,,No a?" podívá se na mě, podle mého pohledu pozná o co jde.
,,Vy jste jim to neřekla že ne?" snaží se potvrdit si svoji teorii.

,,Ne, nemám na to odvahu" odpovím ji a ihned se zastydím.
Tady tak nejde o odvahu, ale o strach že mě opustí.
,,Co takhle jít si dát čaj a promluvit si o tom?" založí si ruce v bok, najednou mi to nepřijde jako špatný nápad.
Přece jenom s ní si o tom můžu promluvit trochu otevřeněji než s kýmkoliv jiným.
,,Dobře, ale tykej mi, jsem Rose" podám ji ruku.
,,Lily" zatřese mi s rukou.
Opatrně otevře dveře a nahlédne.
,,Jsou pryč" prohlásí a chytne mě za ruku.
......................................................................

Posadili jsme se v kantýně k odlehlému stolu, tam kde nás nikdo nemohl slyšet.
Obě dvě jsme měli čaj, tentokrát jsem raději kafe vynechala. Nedělá mi po chemo dobře.

,,Před třemi lety" začala, v jejím pohledu se jí zračila bolest.
,,Můj manžel měl rakovinu plic, už se s tím nedalo nic dělat" první slza ji stekla po tváři, natáhnu ruku a stisknu tu její.
,,Nemusíš mi to říkat, pokud nemůžeš" utěším jí, neumím si představit tu bolest, já totiž zažívám tu druhou stranu příběhu.
,,To je dobrý, dlouhou dobu mi to tajil, zjistila jsem to až když umíral. Kdybych mohla vrátit čas, chtěla bych aby mi to řekl dřív" je mi jasné kam tímhle rozhovorem mířím.

,,To mě moc mrzí" pokusím se o soucitný úsměv, ikdyž vím že soucit je to poslední co očekává.
,,Chápu tě proč mu to nechceš říct, ale já něj byla dost naštvaná. Nechci aby se to samé stalo tobě. Musí na tebe myslet v dobrém" bodne mě u srdce jen při představě naštvaného Olivera.
,,Řeknu mu to" ujístím ji, ač si nejsem úplně jistá, zrnko pochybnosti ve mě stále je. Co když mě opustí.
,,Neboj neopustí tě. Slib mi to Rose" naléhala, jako by mi četla myšlenky.

,,Slibuju" tentokrát to myslím vážně, teď už není cesta zpět, Lily má pravdu.
Po vypití čaje jsme si vyměnili čísla, ikdyž nestojím o další osobu která nade mnou budu brečet, cítím že bude další skvělá kamarádka.
......................................................................

3. Března

Zítra mě čeká velký den! Bude mi už dvacet šest, to není zas tak velké ale chci říct Oliverovi pravdu.
Budeme mít menší oslavu, pozvala jsem i Lily, která s nadšením přijala.
Věřím že po mé smrti by mohla pomoct Oliverovi vyrovnat se s tou bolestí.

Jediné co mě teď trápí je jak to říct malé Emmě, od té doby co jsme se dali dohromady s ní trávím hodně času.
Jí to nemůžu jen tak oznámit, na to je moc malá aby to pochopila.
Jenže nechat ji v nevědomosti taky nemůžu.
Bože může být můj život ještě komplikovanější?
Chci se vrátit v čase o tři roky kdy krvácení začalo a dokopat své já do nemocnice.
Bylo by teď úplně vše jinak!
Bohužel mi teď tohle nepomůže, Stalo se stalo, propadnutí do deprese mi nepomůže.

Kousek od Oliverova bytu se nachází skvělá cukrárna, musím totiž objednat aspoň nějaký malý dort.
Poslední dobou mám velkou chuť na sladké, netuším proč.
Rakovinou to prej není tvrdí Lily, ale moc jí to nevěřím.

,,Dobrý den" pozdravím postarší ženu za pultem, která se na mě ihned vřele usměje.
,,Co pro vás mohu udělat zlatíčko?" až moc mi připomíná moji babičku.
Při té vzpomínce se ihned usměji.
,,Potřebuju menší narozeninový dort, nejlépe celý čokoládový" žena se zasměje, otevře skleněnou vitrínu a ukáže na dort uprostřed.

,,To je přesně on" už teď se mi tečou sliny. Dort je pokrytý tmavou čokoládou, nahoře má čokoládové tyčinky polité bílou čokoládou.
,,Kolik vám dlužím?" zeptám se ihned jak přede mě položí bílou krabici.
,,Deset dolarů" podrbu se ve vlasech, vyndám peněženku a podám ji peníze.

Její pohled se ale zastaví na mé hlavě.
,,Co se děje?" to zírání mi dvakrát příjemné není.
,,Posunula se vám paruka" ukáže na moji hlavu.
Ihned přejdu ke dveřím, uvidím svůj odraz a paruku si opravím.
,,Tak nashledanou" popadnu dort, ponížená, připravená odejít.

,,Uzdravte se slečno" soucitně si usměji, pokusím se taky o úsměv a vyjdu ze dveří na ulici.
Okamžitě mi začnou téct slzy, rychle je setřu. Mrzí mě že ani návštěva cukrárny se neobejde bez soucitu.
Uzdravte se, přehrávám si v hlavě její poslední větu.
Kéžby to šlo....
_______________________________________

Tak další kapitola na světě!
Další bude hodně zlomová!
Doufám že se bude líbit.

Mějte se hezky! :)