Zůstaň

III.

,,Láskyplný člověk raději sám prožívá bolest, než by ji jiným působil"
- Robert Burns
_______________________________________

10 dní do vanoc
Je to zvláštní pozorovat jak se mi ta tekutina pomocí hadiček dostává do oběhu.
Ani nevím proč jsem s tím souhlasila, umřu tak či tak, tohle je možná proto aby oddálili nevyhnutelné.
Už od rána mi je hrozně, jen jsem otevřela oči a začala mi téct krev z nosu.

Volala mi jak Harper tak kluci, ale já neměla na to s nimi mluvit.
Ještě před nemocnicí jsem byla v baru podat výpověď, Phill (šéf) na mě nevěřícně zíral, proto mi nezbývalo nic jiného než mu vysvětlit moji situaci, poté jen soucitně přikývl.

Naštěstí jsem kdysi prodala dům po rodičích a schovala si peníze, to mi vydrží dost dlouho, do smrti určitě.
Haha Rose, moc to vtipný není

,,Možná se vám udělá blbě" podotkla sestřička, která mě přišla zkontrolovat.
,,V pořádku" odkývnu to, trávím volný čas na internetu vyhledáváním vedlejších účinků léčby.
Narazila jsem i na diskuzi, kde si lidé sdělují své pocity, ale moc mě to nenadchlo.

Sestřička nelhala, můj obsah žaludku skončil v míse. Je mi příšerně, jako by mi někdo ohříval nad ohněm všechny moje orgány.
,,Tady máte" podala mi ubrousky a žvýkačky.
,,Děkuju" vděčně se na ní usměji.

Už asi po desáté mi zvoní telefon, překvapivě zase Oliver. Jeden den se jim člověk neozve a je hned oheň na střeše.
Občas mě to štve, přece potřebuju svůj prostor.
,,Můžete jít slečno" vytáhla mi jehlu kapačku z ruky, zalepila a odhrnula závěs který mě odděloval od zbytku nemocnice.
S nuceným úsměvem na rtech se rozloučím.
......................................................................

V půlce cesty do kavárny mi znovu zazvoní telefon, tentokrát mě vztek pohltí úplně a telefon zvednu

J: Co je?!!
O: Kde si?
J: Pryč
O: Proč si tak hnusná? Něco jsem ti udělal?
J: Ne a dejte mi už konečně všichni pokoj

S až moc velkou vervou hovor típnu, ani nevím proč jsem tak vyjela, jen mě přepadla děsná únava.
Takhle to bude pořád? Nálady se budou jen tak přepínat jak se jim zachce? Asi vedlejší účinek toho když člověk umírá.

Třeba to je tak lepší, přestat se bavit s ostatními, odehnat je od sebe aby pak nemuseli pociťovat bolest z mojí smrti.
Kavárna je na můj vkus až moc přelidněná, proto si vezmu svoji kávu do kelímku na cestu.
Nemám chuť přijít do kontaktu s lidmi, tedy víc než je nutné.
V kabelce mi pípl telefon, rychle ho vytáhnu, všimnu si příchozí sms od Harper.

Můžeš mi vysvětlit proč si podala výpověď? Vyléčíš se a co pak? Phill tě jen tak zpátky nevezme, nemůžu uvěřit že si tak nezodpovědná!
A vůbec nechápu proč si byla tak hnusná na Olivera.

Její smska mě vytočila ještě víc, dělá jako by šlo o chřipku, která během pár dnů odejde.
Jenže tak to není, nemám šanci, musel by se stát zázrak.
V záchvatu vzteku abych nic nerozmlátila ji raději odepíšu.

Tvůj Optimismus se mi vždycky líbil Harper, ale teď není na místě.
Nedá se to vyléčit, není to podělaná viróza, je to rakovina!
Chci svůj prostor, budu ráda když mi dáte na chvíli pokoj.
Dík

Mám chuť ten telefon vyhodit, ale to by byla škoda.
Procházím se ulicemi a pak mě něco napadne.
Po pár chemoterapiích přijdu o vlasy a co pak? Všichni poznají že se něco děje.
Na internetu ve spěchu vyhledám nejbližší obchod s parukami a ihned se do něj vydám.

Jakmile vejdu ihned se ke mě přiřítí mladá slečna s až moc velkým, nejspíše hraným úsměvem na tváři.
,,Dobrý den jak vám můžu pomoci?" zeptala se, já přemýšlela, můžu mít teď jakékoliv vlasy chci.
,,Scháním nějakou hezkou paruku" ukážu na svojí hlavu.
Mám krátké černé vlasy, vždycky jsem toužila po delších.
Proč toho nevyužít že?

,,Jakou máte na mysli?" přejde k regálům kde jsou snad všechny barvy co mi přijdou na mysl.
,,Nevím, nechci bejt plešatá" nejdříve překvapeně skenuje moje vlasy, ale pak jí to asi dojde.
,,Co tahle?" ukáže na blonďatou vlnitou věc.
Je to odporný, ale neodvážím se to říct nahlas.

Pár minut ještě prohledávám police až mě zaujme jedna.
,,Tuhle" ukážu na zrzavou paruku, která je stejně dlouhá jako moje vlasy.
Došlo mi že kdybych si vzala delší, bylo by to podezřelý.

,,Sto dolarů poprosím" málem mi vypadli oči z důlků. Pár vlasů a tolik peněz?
Než abych ztropila scénu zaplatím a odejdu.

Po cestě domů si ještě koupím elektrický holící strojek a láhev skotský.
Nejdříve si oholím hlavu a pak se pořádně ožeru, zní to jako nejlepší nápad co mě dnes napadl.
Na společnost nemám absolutně náladu, chci prostě být sama, už tak jim dost ublížím, nemusím to zhoršovat.

_______________________________________

Tak úvod do příběhu je za námi a teď teprve začne se to rozvíjet.
Můžeme se těšit na spoustu šťastných události ale i těch smutných.
Doufám že se bude líbit.

Mějte se hezky! :)