Zůstaň

V.

,,Myslím, že dokonalé štěstí může poznat člověk jen tehdy, když poznal největší bolest"
- Liz Taylor
_______________________________________

Vánoce

,,Konečně si mu to řekla?" odtáhla mě Harper po chvíli stranou, na tváři ji hrál vítězoslavný úsměv.
,,Ne, on.. On mě políbil" vysvětlím ji, stále rozrušená z toho co se v té ložnici stalo.
,,Vždyť to je skvělé" tleskla a poté mě chytila za ramena.
,,Ne není, nemáme žádnou budoucnost a ty to víš" oznámím ji, protože to je pravda, nemůžu mu tohle udělat, měl by si najít někoho s kým může prožít celý život, zestárnout s ní.

,,Ne takhle nemluv, užij si s ním ten čas co ti zbývá ano?" zatřásla se mnou, jako by mě to mělo probrat.
Pouze kývnu hlavou ač si myslím něco jiného, zkusit to můžu.
Vrátíme se do obýváku, společně si všichni sedneme na gauč, malá už spí teď přišel čas pro dospělé.

,,Copak ste řešili ženský?" ušklíbl se Alex, Oliver ke mě přísunul láhev piva, díkybohu.
,,Nic pro tvoje uši brouku" pověděla mu Harper a rozcuchala jeho blonďaté háro.

Zbytek večera jsme řešili samé kraviny, jejich práci, všechno vypadalo úžasně než Alex prohlásil
,,Kde teď budeš pracovat Rose?" Harper při té otázce strnula, ale mě bylo jasné že se to na někdo zeptá, odpověď je jasná.
,,Teď si dám chvíli voraz a pak půjdu zkusit něco jiného" usměji se trochu nervózně, nevypadal na to že by mi to sežral ale dál se už nevyptával.

,,Tak jdeme spát děcka, Emma nás už bude budit v šest ráno" oznámil Oliver, Harper s Alexem si nafoukli jejich přenosnou matraci a my se odebrali do jeho ložnice.
Dnes to bylo ale jiné než obvykle, už nejsme přátelé, jenže co když se něco pokazí?

,,Hej co ti je?" zeptal se mě jakmile vycítil moji nervozitu.
,,Já.. Nevím" zalžu, netuším jak mu říct pravý důvod anižbych se neprořekla.
,,Pojď sem" roztáhl ruce, okamžitě do jeho nabízené náruče vpadnu, nechávám se objímat a hladit po zádech.
Konečně, poprvé od té doby co mi řekli diagnózu jsem šťastná.

Vzhlédnu do jeho tváře, usmívá se, tak bezstarostně až mě bodne u srdce.
Myšlenku o prozrazení raději zaženu do pozadí, chci si to užít.
,,Polib mě" požádám po chvíli, na nic nečeká a ihned mě začne líbat.
Nejdříve jemně, pak přitlačí a já mu nevědomky začnu rozepínat košili.

,,Jsi si jistá?" odtáhne se a podívá se mi do očí, o tomhle sním už od svých patnácti. Od té jedné opilecké pusy.
,,Ano" tahle odpověď mu stačila, protože po chvíli už ležíme oba nazí v posteli, on nade mnou.
,,Jsi nádherná" vydechne.

Po ani nevím jaké době ležíme vedle sebe a ztěžka oddychujeme.
,,To bylo perfektní" zhodnotí celou tu situaci.
Já s ním nemůžu nic jiného než souhlasit, nejde to porovnávat s těmi předchozími, tam nebyly ty city.
Stejně se ale neodvážím to vyslovit nahlas, ještě by stále mohl utéct.

Otočím se zády, protože mě pomalu přemáhá únava.
,,Zhasni prosím" poprosím, protože se mi absolutně nechce vstávat.
Rychle mě políbí na temeno hlavy a vstává.

Po chvíli se ale zastaví ,,Od čeho máš tu modřinu na zádech" zeptá se, v tu chvíli lituji toho že jsem si ihned neoblékla tričko. Modřiny jsou vedlejší účinek Leukémie, na to mě doktor upozorňoval.
,,Spadla jsem na schodech" zasměju se, naštěstí mi to sežere, zhasne a vrátí se ke mě do postele.

,,Dobrou Rose" přitáhne si mě rukou k sobě.
,,Dobrou Olivere" zachumlám se do peřiny a propadnu do hlubokého spánku.
......................................................................

,,Tatiiiii, Roseee vstávat už tu byl Ježíšek" vzbudí mě naléhavý dětský hlas.
Emma skáče plná radosti na posteli.
Chci vstát a jít za ní ale dojde mi že jsem absolutně nahá, po pohledu na Olivera má stejné myšlenky jako já.

Naštěstí spása přijde když se objeví Harper mezi dveřmi, celá rozespalá.
Jakmile nás uvidí, cukají jí koutky, ale asi se rozhodne nepopichovat a spíše nás zachránit.
,,Emmo pojď se mnou, musíme vzbudit strejdu" Emma chvíli váhá ale pak ji chytne za ruku a společně odejdou.

,,Tohle bylo o fous" řekne Oliver, políbí mě na tvář a zvedne se.
Mám tedy skvělý výhled na jeho nahé pozadí, což musím uznat je pohled za všechny prachy.
,,Přestaň zírat a oblíkej se nebo přijde znovu" zasměje se, raději ho poslechnu, protože takovou situaci už zažít nechci.

Jakmile přijdeme do obýváku ti dva se ihned začnou chechtat jak puberťáci.
,,Tatí?" přitáhne Emma na sebe pozornost.
,,Copak miláčku?" klekne si k ní na kolena, protože jinak by si chudák zlomila krk.
,,Rose je teď moje maminka?" to všechny donutí zmlknout, atmosféra v pokoji začíná houstnout.
,,Proč si to myslíš?" zeptá se vystrašeně Oliver.

,,Protože spíte v jedné posteli, a mě by se Rose jako moje maminka líbila" našpulí pusu, mě začnou v tu chvíli téct slzy po tváři.
Samozřejmě už dřív jsme spali v jedné posteli, ale nikdy to Emma neviděla.
,,Jdeme rozbalovat dárky!" pokusím se odvézt její pozornost.
Naštěstí to perfektně zabere.

Je to krásné pozorovat jak trhá balicí papír, ty oči plně štěstí.
Vypadáme jako idylická rodina, chtěla bych aby to neskončilo. Opakovat tenhle den dokola a dokola, nechci se vrátit do toho života, tam kde mě čekají náročné a bolestivé chemoterapie.
Chci pouze být šťastná.
,,Tady máš lásko" podá mi Oliver malou podlouhlou krabičku.
Celá natěšená jí otevřu, vevnitř se nachází zlatý řetízek s medailonkem.

Když ho vezmu do ruky a prohlížím si ho, všimnu si na zadní straně rytiny.
Oliver a Rose
Otevřu ho a vykoukne na mě fotka z minulých vánoc.
,,Je to úžasné, díky" usměji se, nechám si řetízek zapnout a podám mu můj dárek pro něj.
Nové sportovní hodinky, které tak chtěl.
Jsou to ty nejhezčí vánoce které jsem za poslední dobu zažila.
Taky poslední.....
_______________________________________

Další kapitola na světě!
Už jsme v půlce příběhu!
Je to pouze krátká povídka, která má ukázat jak moc záleží na tom být milován a milovat.
Na síle přátelství.
Doufám že se bude líbit.

Mějte se hezky!