Jednodílovky s 5SOS

Little baby...

Zazvonil zvonek, a tak jsem běžela rychle otevřít, překvapilo mě, že tam nikdo nebyl. Akorát před dveřmi stál košík s dopisem. Nakoukla jsem do košíku. Spalo v něm malý miminko, nemohlo být moc dlouho starý, pár dní mu bylo. Sebrala jsem ten košík a šla jsem dovnitř. Vyndala jsem toho prcka z košíků a pořádně ho pochovala, naštěstí spal.

,,Luku?" houkla jsme do prostoru našeho velkýho baráku.

,,Ano, zlato?" křikl na mě zpátky.

,,Myslím, že máme problém, můžeš prosím dolů?" přivolala jsem si ho, hned přiběhl a když mě spatřil, tak se na mě nechápavě díval.

,,Bylo v košíku před dveřmi, spolu s tím dopisem." ukázala jsem na dopis, kterej jsem zatim neotevřela, Luke ho otevřela tupě na něj zíral.

,,Už vás několik týdnů pozoruji, bude se mít u vás dobře, líp nežli u mě, já mu dát nedokážu to co mu vy dát můžete, věřim, že se o něj dobře postaráte, já bych to nedokázala. Berte ho jako své vlastní." četl Luke, koukala jsem na něho s otevřenou pusou, jak nám někdo může strčit cizí dítě?? Luke pak vytáhl ještě jeden papír.

,,Co to je?" nechápavě jsem se zeptala

,,Rodnej list a jsme tam uvedení jako rodiče." podivil se a pak si sednul ke mně. ,,Jsou mu čtyři dny, je to čerstvý novorozeně." pronesl.

,,Jak se jmenuje?" optala jsem se.

,,Kolonka se jménem je prázdná, je tu pouze datum narození a naše jména." řekl udiveně.

,,Tak je asi teda naše." řekla jsem podivěně a nepatrně jsem se usmála.

,,Můžu si ho taky pochovat?" podíval se na mě Luke, usmála jsem se a toho drobečka jsem mu půjčila. Neskutečný, že i ze dne na den se člověk může stát rodičem...

,,Jaký jméno se ti líbí?" podíval se na mě, tak strašně jim to spolu slušelo. Vždycky jsem milovala Luka s miminkem, je to fešák...

,,Larry je hezký, ale jak chceš ty!" usmála jsem se a přisunula jsem se s k nim. Byli vážně sladcí...

Dny ubýhaly a všichni Larryho brali jako součást rodiny. Všem nám moc přirostl k srdci. Luke si k němu našel hodně pevnej citovej vztah a myslím, že to jen tak něco nezboří.

Čas běžel a mě se trošku něco vymklo kontrole. Neplánovaně jsem otěhotněla, nejdřív jsem se toho hrozně bála, že dvě miminka nezvládneme, ale strach a obavy časem vystřídala nedočkavot a radost. Hrozně moc jsme se s Lukem na toho prcka těšili. Na náš další poklad, na něco, co je skutečně naše...  

Když se Luisa narodila bylo všude ohromné radosti. Ale nejvíc šťastnej byl Luke. Měl to, co vždycky chtěl, svoji rodinu, kterou nadevšechno miluje a my milujeme  jeho. 

Nechtělo se nám věřit, když Larry šel poprvé do školky. Báli jsme se s Lukem moc, že to nezvládne, že jsme udělali něco špatně, že mu tam nebude dobře a podobně, ale strach hned zmizel. Našel si spousty kamarádů a byl šťastnej. Doma si hrál a blbnul s Luisou, Lukem a Benem, našim psem. Všichni jsem byli šťasní, až do té doby, dokud Larrymu neobjevili nádor v hlavě. Pro nás všechny to bylo hrozné utrpění. Nedokázali jsme nic dělat, nemohli jsme mu pomoci, protože jsme neměli jak, na opereční zákrok byl příliš malej, takže se nedalo dělat nic jinýho. Jakoby nám ze života vymylel život. Všechny nás to trápilo a přestali jsme žít i Larry ztratil chuť do života, ale nejhůř to bral asi Luke. Nedokázal si připustit, že jeho čtyřletý syn má nádor v mozku... Taky kdo by si to připouštěl...

Zbývalo jen chodit na chemoterapie a doufat, doufat, že se nádor zmenší, zmizí nebo aspoň zůstane stejný. Ale na tohle všechno byla hrozně malá pravděpodobnost.

Po několika protrpěných letech přišla konečně dobrá zpráva. Larry konečně vyrost a mohl podstoupit tak náhročnou operaci. Všichni jsme se za něj modlili. Byla velmi mizivá šance na přežití, ale mi doufali, věřili jsme, že tohle všechno dobře dopadne a taky dopadlo. Larry se uplně vyléčil a během pár týdnů jsem zase otěhotněla. Náš život zase začal být normální, plný radosti a překvapení  a my byli zase šťastní...