Jednodílovky s 5SOS

Never!

,,Pochop, tohle dál nemá cenu, nemůžeme spolu bejt. Jsi moje žákyně a nejde to. Nechci dostat padáka kvůli tobě. A krom toho, už jsi mě omrzela. Sex s tebou byl dobrej, ale tak párkrát ze začátku, teď je to už jen to samý a za ten šuk mi výpověď nestojí!" skoro na mě křičel a já měla oči plný slz.
,,Jsi čůrák, Ashtone! Nesnášim tě!" řvala jsem na něho a se slzama jsem utekla.
Znova, znova a znova. Jedna a ta samá vzpomínka pořád dokola. Ničí mě to. Ničí me on. Ničí mě všecko, ale nejvíc mě ničí to, že se mi o něm dennodenně zdá. Tahle vzpomínka, jako by byla živá, je plná bolesti, smutku a slz. Zničil mě. Věřila jsem mu a on mi řekl tohle. Nikdy mě nikdo nezklamal tak, jako on.
Od toho dne uběhl už měsíc a já se s tím nesrovnala. Hodiny tělocviku jsem nějak zvládla. Na první jsem nebyla, další nebyl on, pak jsem pomáhala třídní a včera jsem byla doma, protože mi už týden není dobře. Je mi špatně od žaludku a probouzim se kvůli zvracení, jak mě tlačí žaludek.
,,Ellie, měla by sis dojít k doktorce, tohle už není normální." donesla mi mamka hrnek čaje a suchej rohlík.
,,Asi máš pravdu, dojdu si tam." šeptla jsem a posnídala to, co mi donesla.
Vypravila jsem se k doktorce a hlavou se mi hodily myšlenky na něj. Stejně jako poslední měsíc. Udělal ze mě uplnou nicku, jak se na něj teď mám asi podívat, jak mám chodit na tělocvik, když mě učí on?..
Posadila jsem se do čekárny a čekala, až na mě přijde řada. Nebylo mi dobře a cítila jsem, že z toho smradu tady se zase pobliju. Dala jsem si ruku před pusu a běžela jsem na záchod.
,,Tak pojď, Ellie," usmála se na mě sestřička a já vešla do ordinace. Prošla jsem až k doktorce a začala jsem ji vyprávět, co mě trápí.
Prohmatala mi břicho, ale na nic nepřišla.
,,Vypadá to na nějakou střevní chřipku, mělo by to být dobrý. Ale sestřička ti ještě vezme krev a změří tlak." usmála se a já vyšla vedle k sestřičce.
,,Pozítří si zavolej o výsledky, po desáté by tu měly být." informovala mě a já se vydala domů.
Ulehla jsem do postele, pustila jsem si film a usnula jsem.
Další den mi bylo už líp, tak jsem se vydala do školy, kvůli absenci, abych moc nezamešlala, předložila jsem omluvenku a tiše usedla do lavice k Rosie.
,,No konečně jsi se taky objevila. S těma potratama tady se nedá vydržet." pronesla a obejmula mě.
,,Promiň, ale nebylo mi dobře a neboj, jsem ráda, že už jsem zase ve společnosti, doma to bylo už k nevydržení." odpověděla jsem ji a pak jsme se pustili do společné řeči.
,,Ptal se po tobě." řekla jen tak mimo řeč.
,,Copak? Neměl si do koho rýpnout nebo co se stalo?" odsekla jsem. Měla jsem ho hluboko v prdeli. Byl mi už jedno.
,,Jen se ptal, co s tebou je, když nejsi už týden ve škole. Odsekla jsem ho se slovy, že mu to může bejt jedno a dál jsem se s nim nebavila." odpověděla mi a já kývla na souhlas. Dál jsme tohle téma neřešily a věnovaly jsme se hodině a látce, kterou jsem promeškala.
Po škole jsme vyrazily na kafe a pak k nám, aby mi Rosie vysvětlila chemii a matiku, kterou jsem po své týdenní absenci nechápala.
Prodrbaly jsme, co je novýho a všecko, však tak, jak to normálně bývá. Přespala u mě a ráno jsme se vydaly společne do starbucksu a pak do školy.
Dneska jsem se věnovala celej den učivu, který jsem se snažila pochopit a o velký přestávce jsem se chystala, že si zavolám o výsledky.
,,Bude to ok, není se čeho bát." pohladila mě po rameni Rosie a já vytočila středisko.
,,Dobrý den, tady Ellie Williams, volám si ohledně krevních výsledků." spustila jsem hned do telefonu. Ros mě držela za ruku, byla jsem jí vděčná.
,,Ano, vaše zdraví je v pořádku ovšem je tu něco, co v pořádku není." řekla doktorka a já se lekla. Ros, která seděla vedle mě a slyšela to, měla stejný výraz, jako já.
,,Aha, no, co se děje?" optala jsem se nejistě a bála se odpovědi.
,,Jste těhotná." řekla. Ať už by řekla cokoli, tak bych nebyla tolik překvapená, jako teď.
,,Aha, dobrá, na shledanou." řekla jsem a hovor jsem položila.
Ros mě okamžitě obejmula a já ji začala plakat do náruče. Tohle se nemělo stát.
,,Chceš jít domů?" optala se a já kývla. Vydaly jsme se tedy společně domů.
Rosie mi uvařila čaj a lehla si se mnou do postele.
,,Tohle mělo dopadnout uplně jinak." brečela jsem. Ashton mě poslal do piče a já jsem s nim teď těhotná. Ještě ke všemu je to můj tělocvikář a já nevim, co mám dělat.
,,Musíš si zajít na gyndu." řekla večer Ros a já se na ni podívala.
,,Objednej mě a půjdeš se mnou." podala jsem ji telefon a zoufale jsem se na ni podívala.
,,Tak jsi objednaná na zítra ma půl jedenáctou, akorát se jim uvolnilo místo." řekla, když dotelefonovala a já se na ni smutně podívala.
,,Máma mě zabije. Nebo spíš se to nesmí dozvedět. Objednám se na potrat a bude to. Nikdo se nic nedozví. Hlavně ve škole se to nikdo nesmí dozvědět. Víš, jak to tam chodí." povzdychla jsem si a Ros se mnou souhlasila.
Ráno jsme se vyspaly a vydaly se na středisko. Moc se mi tam nechtělo, ale co se dalo dělat.
Posadily jsme se do čekárny a já se snažila uklidnit. Rosie se mi snažila pomoc. Když na mě přišla řada, nervózně jsem ji objala a pak jsem šla do ordinace.
Vysvlíkla jsem se a doktorka mě vyšetřila.
,,Tak jste na začátku 17. týdne. Plod je zdravý, ale obávám se, že se z toho vyklube rizikové těhotenství." spustila doktorka. Na nic jsem se nezmohla. Věděla jsem, že potrat je možný jen do 12. týdne.
,,Napíši ti omluvenku na tělesnou výchovu a popros si o uvolnění. Cvičit ti rozhodně zakazuji. Jinak vše je v pořádku, dávej na sebe pozor a za tři týdny přijdeš na kontrolu." podala mi vyplněnej těhotenskej průkaz a já vyšla ven.
,,Tak co?" optala se Ros, když mě viděla.
,,Rizikové těhotenství, 17 týden." řekla jsem a hned jsem byla uvězněná v objetí.
,,Zítra je tělák." řekla a já se na ni udiveně podívala.
,,Nesmim cvičit, takže to je ok." řekla jsem hned.
,,Ale asi jako tvůj vyučující by měl vědět proč." řekla a já jsem se na ni zamračila. Nesmí se to dozvědět.
Nic jsem už neřekla a tiše jsme šly domů, chvíli jsme si povídaly a Ros pak odešla domů, protože už tam dlouho nebyla. Já se sesypala do postele a nechala jsem se utápět vlastníma myšlenkama.
Ráno jsem se hodila do gala a vyrazila jsem do školy. První dvě hodiny šly normálně, ale pak byl na řadě tělák a já jsem ho měla poprvý vidět od toho dne. Možná jsem se mu vyhýbala, ale nebylo to až tak nucený, vždycky to tak nějak vyplynulo ze situace.
,,Zvládneš to, chovej se prostě naprosto normálně. Jako všichni ostatní." řekla mi Ros a chytla mě za ruku.
,,Jenže já nejsem jako všichni ostatní, musim mu říct, že jsem od doktorky uvolněná z tělocviku a na to bude mít kecy. Budeš tam vedle mě, prosím. Nezvládnu to jinak." poprosila jsem ji a společně jsme vyrazily.
Nastoupili jsme k nástupu, zkontroloval absenci a pak zapisoval, kdo necvičí. Pak pohledem zabloudil ke mně.
,,Ellie, a vy proč necvičíte? " optal se a koukal na mě.
,,Z vážných zdravotních důvodů." řekla jsem a doufala, že to nebude dál rozebírat. Ale spletla jsem se.
,,Něco vážného?" optal se.
,,Do toho vám nic není." odsekla jsem ho a tím naše debata skončila.
Všichni cvičící, vlastně zbytek, se rozeběhl a já se vydala na lavičku.
,,Děje se něco?" optal se, když přišel ke mně.
,,Jasně jsem vám řekla, pane profesore, že vám do toho nic není." odsekla jsem ho, ale to mu nezabránilo v ničem.
,,Sakra, Ellie, nebuď jako malá!" řekl naštvaně a posadil se vedle mě.
,,Nech mě bejt, jdi si trénovat!" řekla jsem jasně, ale jemu to bylo jedno.
,,Jak dlouho nebudeš cvičit?" optal se. Sama jsem odpověď neznala. Byla jsem ve čtvrtém měsíci, takže tak půl roku.
,,Půl roku." bylo to první, co ze mě vypadlo.
,,A teď vážně, co se děje? Vim, že jsi teď týden byla nemocná."
Přemýšlela jsem, co si mám vyslet, mezitím ostatní doběhli a on je poslal pro míče a ať se rozhází.
,,Jak je?" optala se mě Rosie a podívala se na mě.
,,V rámci možností dobře." odpověděla jsem jí.
,,Rosie, vim, že ty víš, co jí je, tak mi to řekni aspoň ty." naléhal na ni a já doufala, že mu to neřekne.
,,Je v rizikovym těhotenství." řekla a já bych ji v tu chvíli zabila.
,,Jsi kráva, Rosie!" zaječela jsem a pak jsem utíkala pryč. Odmítala jsem tam s ní být. Tohle jsem od ní nečekala.
,,Rosie, neběhej!" křičel za mnou Ashton. To bylo to poslední, co jsem potřebovala.
,,Ellie, stůj!" křičela i ona.
,,Zastav!" křičeli oba dva, ale mně to bylo jedno. Zradila mě ona. I on. Lidi, od kterých bych to nejmíň čekala.
Nevnímala jsem je, jenže pak jsem ucítila prudkou bolest a sesunula jsem se k zemi.
Probudila jsem se až za pípání přístrojů vedle sebe.
Pomalu jsem otevřela oči. Byla jsem v nemocnici a stáli nade mnou oba dva.
,,Zaplať pánbůh jsi v pořádku!" řekla první Ros.
,,Vypadni!" zařvala jsem.
,,Ellie, uklidni se!" pohladil mě on po ruce.
,,Ty taky vypadni! Nechte mě tu samotnou. Prostě vypadněte! Nikdo se vás o nic neprosil. Chci být sama!" hulákala jsem.
,,Uklidni se, doktor říkal, že musíš bejt v klidu." snažil se mě utišit Ashton.
,,Jenže to nebudu, dokud oba nevypadnete" svůj tón hlasu jsem nezměnila. Ale pak přišel doktor.
,,Měla byste se uklidnit, slečno," přišel ke mně blíže a kouknul na blikající světýlka vedle mě.
,,Vy i dítě jste v pořádku, ale stres a vysoké napětí by vám mohly ublížit." řekl a pak si zapsal něco do papírů.
,,Kdy mě pustíte?" optala jsem se hnedka.
,,Dneska určitě ne. Nejspíše až pozítří. Dítě potřebuje klid a vy taky." řekl a pak odešel. Nic jsem neříkala. Neměla jsem proč.
,,Promiň." promluvila první Rosie a sedla si vedle mě. Jen jsem se na ni zamračila. Víc jsem nenamítala.
,,Nechám vás tu a v klidu si promluvte." řekla a než jsem stihla cokolic namítat byla pryč.
,,Je moje?" byla první slova, která vypustil. Byla jsem zticha. Nechtěla jsem s nim mluvit.
,,I kdyby bylo, tak ti to může bejt u prdele. Jasně jsi řekl, jak to je a tím to skončilo, takže si vem svých pár švestek a vypadni." řekla jsem jasně a otočila jsem se.
,,Lhal jsem. Lhal jsem a ty jsi mi tak snadno uvěřila. Nebylo lehký se stim vyrovnat a říct ti tolik špíny do očí, ale musel jsem. Někdo o nás věděl a vydíral mě. Nemohl jsem nic jinýho dělat." řekl zdrceně a přitom mi mačkal ruku.
,,A to ti mám věřit?" dostala jsem ze sebe a bolestivě jsem se na něj podívala. Ona vytáhl telefon a něco hledal. Pak mi ukázal ty zprávy. Naše fotky a všecko. Vydíral ho.
,,Ashi..." řekla jsem zdrceně.
,,Miluji tě a nikdy jsem nepřestal. Ani nevíš, jak moc těžký bylo, se s tím vším srovnat. Což se vlastně ani nestalo." řekl a kouknul mi do očí.
,,Proč ale?" bolestně jsem se optala. Nechápala jsem to.
,,Nevim, ale vim, že byla největší hloupost se takhle zachovat. Největší sviňárna a nikdy si to neodpustit. Promiň." šeptnul.
,,Nevim, jestli se s tim zvládnu takhle rychle srovnat. Je toho na mě moc. Před týdnem mámě zjistili nádor, umřela nám Jessie, předevčírem jsem se dozvěděla, že jsem těhotná a teď tohle. Je toho na mě moc." povzdychla jsem si a pomalu mi začaly týct slzy.
,,Slibuji, že už na nic nikdy nebudeš sama." řekl a políbil mě.
,,Nikdy?"
,,Nikdy!"

Ahoj, přináším další kousek do své sbírky.. :)

Chelle