Po dlouhé době nová část, tak snad se bude líbit :333
Běžím dlouhou nemocniční chodbou. Tohle tu už vážně dlouho nebylo, pomyslím si. Nialla pokousala nějaká obrovská mořská chapadlatá příšera, takže ho museli okamžitě odvézt, aby z něj vysáli jed nebo co. To se teď musí všechno tak hrozně kazit?!
"Dobrý den, tak co s ním je? Bude v pořádku?" odchytnu si doktorku, která právě vylezla z ošetřovny, kam chudáčka NIalla před hodinou odvezli. Doktorka se na mě dívá prapodivným způsobem, jako by si o mně snad myslela, že jsem úplně pitomá. Teprve potom mi dojde, že pravděpodobně neumí anglicky. Zakleju v našem jazyce, aby mi nikdo nerozuměl a ohlížím se, kde je zbytek kapely.
Nikde nikdo. Jak jinak. Pravděpodobně se zasekli u automatu na parkovací lístky a obdivují tento prapodivný jazyk, kterým se tady mluví. Snažím se nakouknout dovnitř pootevřenými dveřmi, ale před nosem mi zabouchne velice rozhořčený doktor a začne mi pravděpodobně nadávat. Odhaduji to z jeho artikulace a z mávání rukou. Raději mu všechno odkývu a zmizím chodbou ven, abych našla kluky.
Jak jsem říkala, jsou u automatu.
"Hej, dělejte! Musíte mi pomoct se dorozumět s těmahle lidma, kteří neumí anglicky ani slovo!" zařvu na ně ze schodů a čekám, až se ke mně doplazí.
"No konečně. Dělejte, musíme se dostat za Niallem." pobídnu je, aby šli přede mnou, protože je znám. Kdyby šli za mnou, celou cestu by mi čuměli na zadek a o to teď vážně nestojím. Trošku je popoženu, aby zrychlili krok a ocitáme se znovu u dveří do ordinace. Před nimi pořád stojí ten divný doktor. Už zase mává rukama na někoho jiného. Připomíná mi přitom orangutana, který se potřebuje dostat k jídlu. Chudáček, asi bude postižený a já se mu tady směju a přirovnávám ho k opici. Jsem já to ale zlá holčička. Co to tu zase melu?! NO to je fuk. Mezitím, co tady rozmýšlím nad opicema, Harry nějak domluvil jinému doktorovi a ten nás pouští dovnitř, kde na lůžku leží Niall.
Pohled je na něj teda vážně úžasný. Leží tam, na křiklavě zeleném lehátku ( to tady mají úplně všechno šíleně barevné?! ) a má na sobě snad tunu obvazů. Má obvázané nohy, ruce, břicho, zadek... Všechno až na hlavu, tam má jenom na tváři obrovský červený štípanec. Au, to musí bolet. Leží v dokonale strmé poloze, že to vypadá jako takové ty siluety, co se kreslí na zem, když tam někdo zemře a vyšetřuje se vražda. Nádhera.
Kluci se začnou nehorázně smát a já je zpražím ledovým pohledem, který s nima ovšem nic neudělá, tak se začnu smát spolu s nimi.
"Netlemte se, volové. Ta potvora měla v sobě nějaký paralizující jed a já se teď nemůžu ani pohnout!" řekne lítostivě Niall, ale není ho skoro slyšet, protože přitom nemůže pořádně pohybovat rty. Znovu spustíme novou vlnu smíchu, protože se prostě nejde nesmát.
"Dobře, dobře. Klid." zasekne nás všechny Louis a chvilku je opravdu ticho. Pak se ale všichni začneme smát znovu a ještě více. No jo, prostě retardi.
"Tak co, Nialle? Jak je?" zeptám se ho a snažím se se nesmát. Malilinko se usměje, jak jen to s paralyzovanou pusou a celým tělem může jít.
"No co myslíš? Copak mě nevidíš?" odsekne mi naoko uraženě.
"Tak to jsem ráda, že v pohodě. Zítra si zase můžeš jít hrát s kachničkou do moře." odpovím mu co nejvíc mile a přehnaně sladce se usměju.
V tom tam zase vrthne doktor a říká nám něco ve smyslu, že ho pustí až za dva dny. Musí si ho tu nechat na pozotování, kdyby nastaly komplikace. Na to celé jen přikyvujeme a raději se co nejrychleji z nemocnice vytratíme.
Vrátíme se do hotelu, tam si okamžitě lehneme a vyčerpaností usneme.
ČTEŠ
Forever in our hearts - One direction
Hayran Kurgu"Harry?!" Ne! To nemůže být on! Přece není mrtvý!!!
