Válka s Warrenem

2. Kapitola

,,Dejte mi dva měsíce a máte vše, co si přejete," zaklapla jsem notebook a podala ruku svému zákazníkovi. ,,Zatím nashledanou." Pozdrav mi opětoval a každý se vydal svou cestou.

Miluju svou práci, ale takhle protivného klienta jsem snad ještě neměla! Drzý, nevychovaný a prostě přesně typ chlapa, co nesnáší úspěšné ženy. Když přišel, tak povídá: ,,Ou, myslel jsem, že mám schůzku s mužem, co vede grafickou firmu. Vy jste asistentka? Můžeme to klidně odložit, ať se nemusíte trápit."

Nahodila jsem pohled, jako to si děláš srandu? Ale i přesto, jsem se usmála.

Víte, jak to chodí v restauracích. Jste hnusní na číšníka? V kuchyni Vám flusnou do jídla. Škoda, že na ty webovky nemůžu plivnout..

Musím se přeci chovat profesionálně, ale tohle hnusné zacházení je doopravdy přes čáru.

S otřesnou náladou jsem se vrátila do kanceláře, kde čekal další takový provokatér, zvaný Pan Parker a jeho narcismus.

,,Jak dopadla schůzka? Máme kšeft?" Zeptal dotyčný hned při mém příchodu. ,,Sice si myslel, že jsem pouze asistentka nějakého vysoce postaveného chlápka, ale ano, máme."

Zasmál se.

,,Vypadám snad jako nějaká asistentka Parkere?" Vyštěkla jsem.
,,Ne, jen jste moc pěkná na to, aby jste vedla úspěšnou firmu v New Yorku." Zalichotil mi... To se nestává.

,,Uhm, děkuju?" Nevěděla jsem úplně, co odpovědět. ,,Copak? Jste trošku v rozpacích." Uchechtl se.

,,Ne, to nejsem, jen nejsem zvyklá, že mi lichotíte." Pousmála jsem se.

Začínám se mu snad líbit?

S Parkerem se znám asi rok a na pohovoru zněl velmi mile. Hups.
.
.
.
Je osm večer a já ležím ve vaně přeplněnou pěnou. Miluju, když se můžu ponořit do vany se svýma divokýma myšlenkama. Můžu se po celém dní zastavit a mít sebe jen pro sebe.
Tentokrát, mě v tomhle, ale vyruší zvonek.

To vážně?

Otráveně jsem zabručela a vylezla z horké vody. Zabalila se do ručníku a šla nasupěně otevřít.

Stál tam Parker v bílé košili, co mu obepínala každý sval a měl sako hozené přes ruku. Nějakou chvíli jsem koukala na jeho tělo, než mi došlo, že bych se možná mohla zeptat, co chce, v tuhle hloupou dobu, ale stihl to dřív sám.

,,Promiň, že ruším, ale zapomněla sis v kanclu telefon." Natáhl ruku a podal mi můj mobil.

,,Díky," vzala jsem si ho. ,,Od kdy si tykáme?" Zvedla jsem tázavě obočí. ,,No, vím, kde bydlíš a právě tu stojíš přede mnou jen v ručníku, takže mi to přišlo na místě." Usmál se, až mu vylezly bílé zuby.

Jen jsem si povzdechla a ještě jednou mu poděkovala. Chtěla jsem už zavřít dveře a pokračovat v relaxu, ale zastavil dveře rukou.

,,Ani mě nepozveš na kávu, když jsem ti donesl mobil?" Zamračil se.

,,Jak vidíš, je osm večer a já svůj mobil nepostrádala, a navíc si mě viděl v ručníku, takže ti to musí stačit. Třeba příště." S tím jsem zabouchla dveře.

,,Beru tě za slovo Šéfová."

Fakt divný. Nikdy ke mně nebyl takhle milý. Je to Parker, on určitě něco chystá. A je to zároveň Parker, pěkný chlap, takže frustrovaný taky není, se ženami problém mít nemůže. O co tomu chlápkovi jde safra.

A navíc, kde ten uchýlák zjistil, kde bydlím?!